ECLI:CZ:US:2020:1.US.2176.20.1
sp. zn. I. ÚS 2176/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Martina Holuba a Jany Holubové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem se sídlem Vladislavova 46/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 č. j. 22 Cdo 1379/2020-364, výroku I., část věty za středníkem a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019 č. j. 25 Co 292/2019-325 a výroku II. a IV. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 8. 2019 č. j. 11 C 191/2017-282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Kutné Hoře napadeným rozsudkem ve věci žalobců (dále jen (stěžovatelé") proti žalované Miladě Paldusové (dále jen "žalovaná") o ochranu vlastnického práva zastavil řízení v části, v níž se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti žalované uvést do původního stavu tam uvedenou zeď, uložit tašky a hřebenáče v původním směru, a to v souladu s tam konkretizovanou projektovou dokumentaci (výrok I.), zamítl žalobu v části, kterou se stěžovatelé po žalované domáhali uložení povinnosti provést na styčné ploše jejich zdi a střechy tam uvedené přístavby vybednění a jeho oplechování, a to v souladu s projektovou dokumentací (výrok II); konečně rozhodl o doplatku soudního poplatku (výrok III.) a o povinnosti žalované nahradit stěžovatelům 33,33 % nákladů řízení (výrok IV.). Soud s odkazem na §2903 odst. 2 o. z. uvedl, že podmínky tohoto ustanovení nejsou naplněny, neboť stěžovatelé neprokázali hrozbu vážného ohrožení, resp. závažné újmy. Krajský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku IV. změnil pouze ve výši náhrady nákladů řízení a v napadených výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud napadeným usnesením řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 8. 2019 č. j. 11 C 191/2017-282 zastavil (výrok I.), dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019 č. j. 25 Co 292/2019-325 odmítl pro nepřípustnost (výrok II.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III.). V prvé řadě zdůraznil, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Současně soud připomněl, že požadavek na uvedení v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání; proto může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v souzené věci), jsou stěžovatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné. Požadavku na splnění předpokladů přípustnosti dovolání však stěžovatelé v souzené věci nedostáli, neboť neoznačili žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolání proto trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud konečně s odkazem na §104 odst. 1 o. s. ř. vyslovil svou funkční nepříslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 265/2003).
Stěžovatelé po obsáhlém shrnutí věcného a procesního vývoje před civilními soudy poukázali na to, že se soudy prakticky nezabývaly ústavním rozměrem ochrany jejich vlastnického práva, překvapivě se zastaly žalované a prokázaly, že jím jde jen o dodržení formálních podmínek, jak je ostatně patrno z napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovateli uvedená argumentace nesplňovala požadavky na výslovné uvedení sporné otázky hmotného nebo procesního práva. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud tak shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. V případě stěžovateli uváděného usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 3. 2020 č. j. 11 C 191/2017-346, tj. výzvy soudu k doplacení soudního poplatku za dovolání, Ústavní soud konstatuje, že petit ústavní stížnosti, kterým je vázán, neobsahuje návrh na jeho zrušení a Ústavní soud se jím proto nezabýval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu