ECLI:CZ:US:2020:1.US.2199.20.1
sp. zn. I. ÚS 2199/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jozefa Paľuna a 2) Josefa Paľuna, zastoupených Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 4290/2019-332 ze dne 30. 4. 2020, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 1732/2018-228 ze dne 25. 4. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 9 C 233/2018-141 ze dne 4. 10. 2018, ve znění opravných usnesení č. j. 9 C 233/2018-147 ze dne 12. 11. 2018 a č. j. 9 C 233/2018-166 ze dne 20. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a a) Kristiny Paľunové, b) Barbary Laštovkové, c) Radka Paľuna, d) Albixial s. r. o., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 157/98, e) LATRÁN s. r. o., se sídlem v Českém Krumlově - Horní Bráně, Příční 600, a f) YARIS s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 33/5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva. Stěžovatelé namítají porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále namítají porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny.
2. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé a vedlejší účastníci a), b) a c) domáhali určení, že označená kupní smlouva týkající se převodu nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí je neplatná; důvod neplatnosti shledávali zejména v tom, že kupní smlouva byla uzavřena bez souhlasu tichého společníka za cenu nikoliv obvyklou a že byla porušena jejich užívací práva. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") předmětný rozsudek nalézacího soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky d), e) a f); dále rozhodl o zastavení odvolacího řízení ve vztahu k vedlejším účastníkům a), b) a c). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě stěžovatelům nesvědčil naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě, neboť již byl povolen vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů jako vadné - z důvodu absence právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti - odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
3. Podstatu argumentace stěžovatelů lze shrnout následovně: Za prvé, stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soudu posoudil jejich dovolání extrémně formálně, jde-li o závěr, že nebyla vymezena právně aplikační úvaha, kterou by měl dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání zohlednit a posoudit. Stěžovatelé uvádějí, že v dovolání fakticky vymezili právně relevantní úvahu, že by měl být dán jejich naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, a tudíž by měla být dána i jejich aktivní věcná legitimace k podání určovací žaloby. Za druhé, stěžovatelé namítají, že se Nejvyšší soud měl zabývat zbývajícími vymezenými otázkami, které se týkaly absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodů porušení práva tichého společníka; závěr dovolacího soudu, že zbylá stěžovateli uplatněná argumentace byla konzumována, vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Za třetí, stěžovatelé namítají, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví, neboť obecné soudy neposkytly ochranu jejich nárokům.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); dále posoudil její přípustnost ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
5. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání řádné vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost svého dovolání. Neobsahovalo-li dovolání stěžovatele předepsané vymezení přípustnosti dovolání, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); s ohledem na §75 odst. 1 téhož zákona je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou. Tento závěr platí i pro případy, kdy Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zruší z důvodu, že se se závěrem Nejvyššího soudu stran nesplnění obsahových náležitostí dovolání neztotožní. Nesprávné odmítnutí dovolání v těchto případech značí, že se Nejvyšší soud podáním věcně vůbec nezabýval; v případě, že toto odmítnutí bylo chybné, může za určitých okolností tímto odmítnutím dojít k porušení základních práv stěžovatele spočívajícímu právě v tom, že mu Nejvyšší soud nesprávně zamezil v přístupu k soudu, který mu zákon poskytuje. Nápravou tohoto porušení pak logicky je vrácení věci Nejvyššímu soudu s tím, aby se jí řádně zabýval (viz body 61-61 stanoviska).
6. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl jako vadné. V souladu s výše uvedenými východisky se tak Ústavní soud nemůže třetí námitkou stěžovatelů ohledně porušení jejich práva na ochranu vlastnictví, neboť ta směřuje proti meritornímu posouzení dané věci nalézacím a odvolacím soudem; ústavní stížnost je totiž v této části nepřípustná.
7. Přezkum Ústavního soudu je tedy omezen pouze na otázku, zda Nejvyšší soud posoudil vadnost dovolání stěžovatelů ústavně konformním způsobem (viz první dvě námitky stěžovatelů). Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelů, posoudil jeho obsah a dospěl k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu z pohledu ústavněprávních požadavků obstojí. Nejvyšší soud svůj závěr o absenci řádného vymezení odůvodnil přezkoumatelným způsobem, uvedl-li, že v dovolání nebyla předložena "žádná právní aplikační úvaha, kterou by měl Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání zohlednit a následně při rozhodování o dovolání posoudit". Stěžovatelé v dovolání pouze obecně uvádějí okolnosti jejich případu a poukazují na smlouvu o tichém společenství. Povinnost řádně formulovat předpoklady přípustnosti neznamená, že stačí tyto předpoklady tvrdit pouze implicitně. Stěžovatelé byli zastoupení advokátem, který měl v dovolání jasně a srozumitelně popsat, jakým konkrétním způsobem existence tichého společenství ovlivňuje posouzení otázku naléhavého právního zájmu a proč nelze na danou situaci aplikovat ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Byť lze posouzení Nejvyššího soudu považovat za "přísné", Ústavní soud dospěl k závěru, že extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se Nejvyšší soud v případě stěžovatelů nedopustil.
8. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na přístupu k soudu, jejich ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v části směřující proti napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu