ECLI:CZ:US:2020:1.US.2200.20.1
sp. zn. I. ÚS 2200/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. R., toho času ve vazbě ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem Paprsková 333/16, 140 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 246/2020 ze dne 2. 7. 2020, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 29 T 42/2020-3255 ze dne 22. 6. 2020 a proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel tvrdí nezákonný zásah Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 spočívající v tom, že státní zástupce nerozhodl o propuštění stěžovatele z vazby z důvodu uplynutí nejvyšší přípustné doby trvání vazby dle §72a odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. ř.").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů vazby uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. za současného zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, již Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že ve vazbě mohl být pouze jeden rok, neboť podle příslušného usnesení o zahájení trestního stíhání je stíhán pro přečin. K tomu uvedl, že v průběhu přípravného řízení jej policejní orgán krátil na jeho procesních právech, a to dle názoru stěžovatele proto, aby obvodní státní zastupitelství stihlo podat obžalobu do konce zákonné lhůty, a stěžovatel tak nemusel být propuštěn z vazby. Stěžovatel konkrétně namítl, že policejní orgán neprovedl jím navrhované důkazy, neumožnil mu seznámit se v souladu s §166 tr. ř. s obsahem spisového materiálu a ani nevyslechl dalšího spoluobviněného. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Argumentace stěžovatele je založena na tvrzení, že je stíhán pro přečin, a že tedy roční nejvyšší přípustná doba trvání vazby dle §72a odst. 1 písm. a) tr. ř. byla překročena. Toto tvrzení je ovšem mylné. Jak je zřejmé nejen z napadených soudních rozhodnutí, nýbrž i k ústavní stížnosti připojeného usnesení o zahájení trestního stíhání č. j. KRPA-439278-211/TČ-2018-001472-TOXI ze dne 5. 6. 2019, stěžovatel byl společně s dalšími spoluobviněnými od počátku stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, tedy pro zvlášť závažný zločin, a nikoli pro přečin, jelikož v případě uvedeného trestného činu se jedná o úmyslný trestný čin, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 10 let (viz §14 odst. 3 trestního zákoníku). Nejvyšší přípustná délka vazby tak u tohoto deliktu činí 3 roky (§72a odst. 1 písm. c) tr. ř.). Za této situace tedy nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o nezákonném zásahu orgánů činných v trestním řízení.
Námitky týkající se tvrzených procesních pochybení policejního orgánu v přípravném řízení jednak úžeji nesouvisejí s důvody trvání vazby, jednak se ani nemohou v této fázi trestního řízení stát předmětem přezkumu Ústavním soudem. Trestní řízení jako celek totiž ještě neskončilo a stěžovateli jsou k dispozici další prostředky, jimiž může brojit proti napadenému postupu policejního orgánu, který jej dle jeho mínění krátí na obhajobě. Příkladmo lze zmínit předběžné projednání obžaloby, jež ostatně sám stěžovatel prostřednictvím svého obhájce již inicioval, a to s návrhem vrátit věc k došetření státnímu zástupci. Odtud je patrné, že ve vztahu k tomuto okruhu námitek není splněna podmínka vyčerpání všech relevantních prostředků nápravy (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pročež jde o výhrady předčasné, a tím současně i nepřípustné.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu