ECLI:CZ:US:2020:1.US.2211.20.1
sp. zn. I. ÚS 2211/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Iva Janečka, zastoupeného Martinem Začalem, advokátem se sídlem tř. Svobody 43/39, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 338/2020-168 ze dne 18. 5. 2020 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 21 Cdo 338/2020-191 ze dne 25. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 173/2018 domáhal vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11. 5. 2018 ze strany žalované, Střední odborné školy X, u níž byl zaměstnán jako středoškolský učitel. Okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem č. j. 11 C 173/2018-110 ze dne 8. 2. 2019. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 16 Co 69/2019-143 ze dne 20. 8. 2019 změnil rozhodnutí nalézacího soudu a určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou stěžovateli přípisem ze dne 11. 5. 2018 je neplatné. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jemuž Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí krajského soudu změnil a rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel má za to, že podstatné skutkové okolnosti všech výpovědí, resp. okamžitého zrušení pracovního poměru se shodují a již se jimi zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3713/15 ze dne 30. 6. 2016, v němž byly důvody pro výpověď z pracovního poměru shledány účelovými. Ty přitom provázejí i nynější okamžité zrušení pracovního poměru. Nejvyšší soud dle jeho názoru pochybil, pakliže k těmto souvislostem patřičně nepřihlédl. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně přiblížil.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu nezjistil. Dovolací soud přiléhavě zdůraznil, že při posuzování (ne)platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba vyjít nejen z dosavadních okolností, za nichž dala žalovaná stěžovateli opakovaně výpovědi z pracovního poměru (jichž se nyní stěžovatel dovolává a jimiž se zaobíral Ústavní soud ve vzpomínaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3713/15 ze dne 30. 6. 2016), ale je třeba v prvé řadě hodnotit zvláště ty důvody, na nichž bylo nynější okamžité zrušení pracovního poměru založeno. V té souvislosti poukázal Nejvyšší soud na to, že žalovaná až na jednu (legitimní) výjimku vyšla vstříc požadavkům stěžovatele na výkon a rozvrh práce, formulovaným po přijetí citovaného nálezu. Stěžovatel však opakovaně odmítl plnit takto koncipované pracovní povinnosti a své požadavky vůči zaměstnavateli stupňoval, resp. dohodu podmiňoval dalšími, novými požadavky (což v ústavní stížnosti sám stvrzuje). Ve výsledku pak dovolací soud dospěl, výlučně na základě již provedeného dokazování, k závěru, že ze strany žalované v tomto ohledu nedošlo v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru k žádnému jednání postihující stěžovatele proto, že se v minulosti zákonným způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů (§346b odst. 4 zákoníku práce). Naopak stěžovatel dle Nejvyššího soudu (potažmo okresního soudu) svým neoprávněným chováním (v podobě neodučení značného množství hodin některých předmětů a dalších blíže rozvedených nedostatků), vzdor opakovaným upozorněním žalované prostřednictvím vytýkacích dopisů, způsobil žalované značné obtíže (zajištění náhradní výuky aj.), a tím porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Na podporu své argumentace dovolací soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu týkající se posuzování intenzity porušení povinností zvlášť hrubým způsobem.
6. Z právě řečeného je zřejmé, že shora nastíněné úvahy Nejvyššího soudu jsou racionální, srozumitelné a prosté ústavně zapovězené libovůle, pročež Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu