ECLI:CZ:US:2020:1.US.2212.20.1
sp. zn. I. ÚS 2212/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti a) Ing. Leoše Jiráska a b) Ing. Marie Jelínkové, obou zastoupených JUDr. Romanem Heydukem, advokátem, sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2020 č. j. 24 Cdo 1319/2020-551, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Pavla Zahradníčka a 2) Petra Zahradníčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 8. 2020, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Právní předchůdce stěžovatelů, JUDr. Miroslav Jirásek, byl v minulosti vlastníkem ideální poloviny nemovitostí, které jsou v současnosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Brno-město, na LV č. X1 pro obec B., katastrální území Stránice, jako zahrada p. č. X2 o výměře 544 m2 a pozemek p. č. X3 - zastavěná plocha o výměře 298 m2, jehož součástí je dům - objekt k bydlení č. p. X4, (dále jen "předmětné nemovitosti"). Rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 6. 4. 1951 sp. zn. 6 Ts I 20/51 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 1958 sp. zn. 3 T 26/58 byl právní předchůdce stěžovatelů odsouzen pro trestný čin velezrady a vyzvědačství a kromě uložení trestu odnětí svobody v trvání 15 let byla vyslovena také konfiskace celého jeho jmění. Tyto rozsudky byly zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1975 sp. zn. Tr 994/69 a nově byl právní předchůdce stěžovatelů uznán vinným trestným činem podvracení republiky a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roky a 6 měsíců a uložen trest propadnutí majetku. Posledně uvedený rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1990 sp. zn. Rt 1179/90 prohlášen za zrušený podle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a podle §2 odst. 2 tohoto zákona bylo zastaveno trestní stíhání.
3. Ještě v době, kdy byl pravomocně uložen trest propadnutí majetku, uzavřel dne 14. 6. 1982 právní předchůdce stěžovatelů jako prodávající s Ing. Josefem Zahradníčkem a MUDr. Františkou Zahradníčkovou, právními předchůdci vedlejších účastníků, kupní smlouvu, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem. Právní předchůdce stěžovatelů (a po jeho smrti v roce 2002 samotní stěžovatelé) se žalobou proti právním předchůdcům vedlejších účastníků (posléze vedlejším účastníkům samotným) domáhal určení, že byl spoluvlastníkem k ideální polovině předmětných nemovitostí. Důvod neplatnosti kupní smlouvy spatřoval v tom, že ji měl uzavřít pod psychickým nátlakem a vyhrůžkami. Nabyvatelé mu měli vyhrožovat udáním, že nemovitosti tvořící předmět smlouvy zatajil před realizací dříve uloženého trestu propadnutí majetku.
4. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 29. 4. 2013 č. j. 46 C 164/99-421, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 12. 2015 č. j. 17 Co 425/2013-442, byla žaloba stěžovatelů zamítnuta, neboť spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem měl být na základě platné kupní smlouvy převeden na právní předchůdce vedlejších účastníků. Podle krajského soudu stát nebyl vlastníkem tohoto podílu. I na něj se sice vztahoval trest propadnutí majetku, stát se však nikdy neujal jeho správy. Již městský soud zároveň nepřisvědčil tvrzení právního předchůdce stěžovatelů, že mu bylo vyhrožováno a že měl mít obavy z odhalení zatajení části jeho majetku. Pokud by tomu tak bylo, nepodával by v souvislosti s registrací jiné kupní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí stížnost pro porušení zákona. Rozsudek krajského soudu byl nicméně k dovolání stěžovatelů zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 2861/2016-474. Důvody lze stručně shrnout tak, že v době uzavření kupní smlouvy patřil spoluvlastnický podíl státu bez ohledu na to, zda se ujal jeho správy. Skutečnost, že se stát neujal jeho správy, měla ale za následek, že neexistovala povinná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a že se na případný nárok právního předchůdce stěžovatele tento restituční zákon nevztahoval. Dále proto obecné soudy měly vycházet z úpravy stanovené předpisy obecnými.
5. Ve věci tak znovu rozhodoval krajský soud, který rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. 17 Co 425/2013-490 změnil rozsudek městského soudu a žalobě vyhověl. Neplatnost kupní smlouvy shledal z důvodu, že právní předchůdce stěžovatelů nebyl v době jejího uzavření spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Znovu se stal jejich spoluvlastníkem až po zrušení rozsudku, kterým mu byl uložen trest propadnutí majetku. Proti rozsudku krajského soudu podali vedlejší účastníci dovolání, na jehož základě toto rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 22. 5. 2019 č. j. 24 Cdo 355/2019-517. Podle jeho názoru se krajský soud věcí nezabýval z pohledu v úvahu přicházející právní otázky nabytí spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem dobrověrnými nabyvateli, a to ve světle relevantní judikatury Ústavního soudu. Krajský soud následně rozhodl o odvolání stěžovatelů potřetí a rozsudkem ze dne 20. 12. 2019 č. j. 17 Co 425/2013-536 jejich žalobu zamítl. Právní předchůdce stěžovatelů měl vědomě převést své spoluvlastnické právo, ačkoli musel vědět, že jej pozbyl na základě trestu propadnutí majetku. Nemůže se tedy dovolávat nepoctivosti, kterou sám způsobil.
6. Posledně uvedený rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3. 6. 2020 č. j. 24 Cdo 1319/2020-551, protože v něm nebylo uvedeno, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tak postrádalo jednu z povinných náležitostí podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatelé v něm dovozovali přípustnost dovolání "z té skutečnosti, že soud rozhodl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 355/2019 se vztahem na rozhodnutí 30 Cdo 1977/2018 a 30 Cdo 2178/2016", a dále, že jde "o právní problematiku ve vztahu ke skutečnosti ochrany dobré víry při nabytí od nevlastníka před vznikem katastru nemovitostí, která je ve vztahu k tomuto časovému období judikaturou neřešena". V další části dovolání pak stěžovatelé namítali, že krajský soud se "s úkolem uloženým mu Nejvyšším soudem (...) vypořádal zcela nedostatečně a věc špatně právně posoudil", načež již uplatňují prostou skutkovou a právní polemiku s rozsudkem krajského soudu. Podle dovolacího soudu z takto formulovaného dovolání není zřejmé, v jaké konkrétní právní otázce by rozhodnutí odvolacího soudu mělo být v rozporu s rozhodnutími, na které odkazují stěžovatelé, navíc v situaci, kdy odvolací soud svůj právně kvalifikační závěr založil na posuzování problematiky "nemo plus iuris" ve světle nálezové judikatury Ústavního soudu. Není přitom úlohou dovolacího soudu, aby za dovolatele dotvářel obsah jejich dovolání, případně zvažoval možné varianty přezkumu, které výslovně z dovolání nevyplývají.
III.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé mají za to, že v dovolání řádně vymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu, pročež nebyl důvod pro jeho odmítnutí jako vadného. Bylo v něm jasně a jednoznačně uvedeno, že krajský soud rozhodl v rozporu s označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Otázka ochrany dobré víry ve vztahu k nabytí od nevlastníka, která je pro danou věc podstatná, nebyla v rozhodovací praxi vztahující se k období let 1982-1990 nikdy řešena. V právním řádu se tato ochrana ostatně objevila až kolem roku 1992, zatímco dříve byla neznámým pojmem. Na danou věc zároveň nelze vztáhnout judikaturu k dobré víře z posledních let. Ta je totiž založena na odlišné právní úpravě týkající se nabývání nemovitostí. Přestože stěžovatelé v dovolání přímo a výslovně neurčili, že daná otázka se týká toho kterého předpokladu přípustnosti dovolání, jak je vymezuje uvedené ustanovení, z textu a argumentace dovolání je tento údaj patrný. Stěžovatelé trvají na tom, že nemohlo dojít k platnému převodu vlastnického práva na právní předchůdce vedlejších účastníků a že vlastníkem dotčených nemovitostí setrval právní předchůdce stěžovatelů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, napadeným usnesením a obsahem spisu vedeného u městského soudu pod sp. zn. 46 C 164/99, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Pro rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo určující, zda Nejvyšší soud v souladu se zákonem posoudil náležitosti stěžovateli podaného dovolání. Pokud by ho odmítl, aniž by k tomu byl dán některý z důvodů podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, takovéto rozhodnutí by mělo za následek odepření přístupu k dovolacímu soudu a tím i porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se tak zabýval otázkou, zda dovolání stěžovatelů obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Je zjevné, že dovolání mohlo být přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, podle něhož, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Součástí dovolání tak mělo být vymezení, který z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání měl být dán v případě dovoláním napadeného rozsudku krajského soudu.
12. Zákon nestanoví konkrétní formu, jakou má dovolatel předmětné vymezení učinit. Z obsahu dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v §237 občanského soudního řádu měla podle jeho názoru nastat [srov. např. nález ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 2622/16 (N 79/85 SbNU 353)]. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat.
13. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelé takovéto vymezení řádně neprovedli, a s tímto závěrem se ztotožňuje i Ústavní soud. Z obsahu jejich dovolání nevyplývá, při řešení jaké konkrétní právní otázky (patrně vztahující se k ochraně dobré víry nabyvatele) se měl krajský soud odchýlit od právního názoru vysloveného v rozhodnutích dovolacího soudu, na které poukázali stěžovatelé. V tomto ohledu bylo vše podstatné uvedeno již v odůvodnění napadeného usnesení. Při posouzení dovolání a jeho odmítnutí pro vady tak Nejvyšší soud postupoval v souladu s §241a odst. 2 a §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu