ECLI:CZ:US:2020:1.US.2217.18.1
sp. zn. I. ÚS 2217/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Bláhy, zastoupeného JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem se sídlem Rohanské nábřeží 657/7, Praha 8, proti usnesení Okresního soudu v Berouně č. j. 15 EXE 5802/2011-63 ze dne 23. 1. 2018 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 41/2018-87 ze dne 9. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, jež jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a byl jimi porušen rovněž čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Berouně nařídil usnesením č. j. 15 EXE 5802/2011-9 ze dne 17. 2. 2011 exekuci na majetek stěžovatele, jejímž provedením byl pověřen JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5. Usnesením zmíněného soudního exekutora č. j. 067 EX 263480/10-16 ze dne 9. 5. 2012 pak došlo ke spojení exekucí vedených proti stěžovateli pod sp. zn. 067 EX 263480/10 (sp. zn. soudu 15 EXE 5802/2011), 067 EX 262777/11 (sp. zn. soudu 15 EXE 11547/2011) a 067 EX 262795/11 (sp. zn. soudu 15 EXE 11471/2011) ke společnému řízení s tím, že exekuce bude nadále vedena pod sp. zn. 067 EX 263480/10. Exekučními tituly jsou v dané věci rozsudek Okresního soudu v Berouně č. j. 13 C 255/2008-13 ze dne 23. 7. 2008 a platební rozkazy téhož soudu vydané dne 28. 4. 2008 pod sp. zn. 16 Ro 158/2008 a dne 2. 5. 2008 pod sp. zn. 25 Ro 58/2008. Na základě těchto exekučních titulů je vedena exekuce pro vymožení pohledávky Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti (dále jen "vedlejší účastník") v celkové výši 2 892 Kč (3 x 964 Kč) a pro vymožení nákladů nalézacích řízení v celkové výši 20 007 Kč (3 x 6 669 Kč).
Podáním, doručeným soudnímu exekutorovi dne 25. 7. 2017, navrhl stěžovatel dle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a §268 odst. 4 o. s. ř. částečné zastavení exekuce co do vymáhání nákladů nalézacího řízení. Jelikož soudní exekutor s tímto návrhem nesouhlasil, předložil jej k rozhodnutí Okresnímu soudu v Berouně (dále též "okresní soud"). Ten usnesením č. j. 15 EXE 5802/2011-63 ze dne 23. 1. 2018 návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce zamítl. Jeho rozhodnutí následně na podkladě odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Praze svým usnesením č. j. 22 Co 41/2018-87 ze dne 9. 4. 2018.
Stěžovatel se tak v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích adekvátně nevypořádaly s jeho argumentací, která byla vedena ve dvou rovinách. Prvou rovinu představovala námitka, že rozhodnutí, která byla předmětem exekučního řízení, byla nevykonatelná dle §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť na ně dopadaly derogační důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, jímž byla zrušena vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Stěžovatel v této souvislosti odkázal rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 3599/15 ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013 a sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017, v jejichž světle bylo dle jeho názoru nutno nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12, resp. na něj navazující sdělení Ústavního soudu Org. 23/13, interpretovat. Druhou rovinu pak představovalo tvrzení, že byly splněny podmínky pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť výkon rozhodnutí by znamenal zjevnou nespravedlnost a popření principů právního státu. Stěžovatel v tomto ohledu poukazoval na skutečnost, že vedlejší účastník v nalézacím řízení zneužil svých procesních práv, když bezdůvodně podal tři samostatné návrhy na vydání platebního rozkazu, namísto návrhu jediného, a když si v řízení samém nárokoval odměnu za poskytnutí právní služby, přestože učinil pouze administrativní úkon spočívající ve vyplnění "formulářové" žaloby. Dle stěžovatele dále závažným způsobem pochybil i nalézací soud, pokud návrhy na vydání platebního rozkazu postupem dle §112 o. s. ř. nespojil a pokud přiznal vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů řízení, která byla neadekvátní výši žalovaných pohledávek. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domníval, že exekuce měla být částečně zastavena. V závěru svého podání stěžovatel navrhl, aby mu v souladu s §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy s jeho námitkami řádně nevypořádaly. Pokud jde o prvou z uvedených námitek, v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983) a sp. zn. I. ÚS 3599/15 ze dne 3. 2. 2016 (N 24/80 SbNU 285, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz), na něž stěžovatel odkazoval, je zdůrazněno, že k uplatnění ustanovení §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nepostačuje pouhý fakt, že určitý právní předpis nebo jeho ustanovení byly nálezem zrušeny, nýbrž je třeba posoudit, zda se na projednávaný případ vztahují derogační důvody příslušného nálezu. Stěžovatel na základě toho dovozoval, že odpovídá-li jeho situace derogačním důvodům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jsou příslušná rozhodnutí nevykonatelná. Tento závěr ovšem není správný, neboť Ústavní soud ve sdělení Org. 23/13 ze dne 30. 4. 2013 (publikováno pod č. 117/2013 Sb.) zcela jednoznačně stanovil, že derogační účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 nedopadají na rozhodnutí, která nabyla právní moci před vykonatelností tohoto nálezu. Učinil tak proto, neboť naznal, že v případě nároků na paušální odměnu přiznaných dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. by aplikací §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu došlo k zásahu do právní jistoty dotčených osob, který by měl závažnější následky než připuštění výkonu zmíněných rozhodnutí. Tento výklad, reagující na specifickou situaci vyvolanou zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb., má přitom přednost před obecnými principy, jimiž se jinak aplikace §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu řídí, a které byly zmíněny ve stěžovatelem citovaných nálezech sp. zn. Pl. ÚS 36/11 a sp. zn. Pl. ÚS 9/15. Za těchto okolností tedy nebylo možno shledat argumentaci stěžovatele stran nevykonatelnosti rozhodnutí důvodnou.
Co se týče výkladu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je pravda, že Ústavní soud ve zcela výjimečných případech uložil obecným soudům, aby při posuzování návrhu na zastavení exekuce zohlednily rovněž určité mimořádné okolnosti, mající svůj původ mimo exekuční řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281) nebo nález sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019]. To však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu, resp. řízení, které jeho vydání předcházelo. Ústavní soud shledal, že obecné soudy v napadených rozhodnutích logicky a srozumitelně vyložily, proč dle jejich názoru nebylo namístě v případě stěžovatele zmíněný mimořádný postup uplatnit, resp. proč nepovažovaly jeho výtky směřující vůči nalézacímu řízení za způsobilý důvod pro zastavení exekuce. Těmto jejich závěrům neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, a proto mu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel se způsobem, jímž byla jeho věc ze strany obecných soudů posouzena, neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pak předznamenává (negativně) i osud dalšího z návrhů stěžovatele, jmenovitě návrhu na přiznání nákladů řízení (dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), který byl rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu