ECLI:CZ:US:2020:1.US.2224.20.1
sp. zn. I. ÚS 2224/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti společnosti SMART MONEY a. s., se sídlem v Brně, Olomoucká 256/6, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 2, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1087/2020-1549 ze dne 13. 5. 2020 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 Co 535/2017-1444 ze dne 6. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") bylo jako ze zákona nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění zákona č. 296/2017 Sb., odmítnuto dovolání stěžovatelky proti nákladovým výrokům rovněž napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") č. j. 24 Co 535/2017-1444 ze dne 6. 11. 2019, proti kterému byla dřívější ústavní stížnost, podaná stěžovatelkou dne 20. 1. 2020, odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 211/20 ze dne 14. 4. 2020 pro zjevnou neopodstatněnost (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
2. Dříve, než se Ústavní soud začne zabývat obsahem ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její včasností a přípustností ve smyslu §72 a násl. uvedeného zákona.
3. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. V souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti je povinností stěžovatele vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky (řádné i mimořádné) předtím, než se obrátí na Ústavní soud. Podle §72 odst. 4 téhož zákona se běh lhůty pro podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí odvíjí od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, byl-li mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro jeden ze zákonných důvodů vylučujících přípustnost dovolání (viz §238 o. s. ř.); nejde tedy o případ, na který pamatuje §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka, ač řádně poučena odvolacím soudem a zastoupena advokátem, podala ze zákona nepřípustné dovolání, takže jeho odmítnutí nezáviselo na uvážení Nejvyššího soudu (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Uvedená skutečnost činí ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu opožděnou, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti němu uplynula podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nejpozději dva měsíce po jeho doručení. Jelikož byla nyní projednávaná ústavní stížnost podána až dne 3. 8. 2020, pak byla podána zjevně po lhůtě, neboť z první ústavní stížnosti stěžovatelky proti témuž rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. 1. 2020 je patrno, že usnesením odvolacího soudu disponovala nejméně v lednu letošního roku.
5. Ústavní stížnost je proto včasná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu; v této části je sice přípustná (viz §75 odst. 1 téhož zákona), avšak zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní pořádek nezaručuje jednotlivci právo na vícestupňové projednání věci; obsahuje pouze garanci projednání věci ze strany nezávislého a nestranného soudu. Je pak na zákonodárci, jak soudní soustavu vystaví a jakým způsobem přístup k jednotlivým stupňům upraví, učiní-li tak předvídatelným způsobem s účinky do budoucna. Přezkum Ústavního soudu se proto omezuje na posouzení, zda Nejvyšší soud postupoval v mezích zákona, interpretoval jej v souladu s ústavním pořádkem, nedopustil se při jeho aplikaci nepřípustné svévole a zda své rozhodnutí odůvodnil odpovídajícím způsobem (tj. srozumitelně a přesvědčivě).
7. Všem těmto požadavkům Nejvyšší soud zjevně dostál. Dikce §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je jasná a nepřináší výkladové problémy. Je-li dovoláním napaden výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, nezbývá Nejvyššímu soudu s účinností od 30. 9. 2017, než je bez dalšího zkoumání odmítnout. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolatelka (nyní stěžovatelka) brojila podaným dovoláním pouze proti nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu, které je činí ze zákona nepřípustným [viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], není vadný, jak plyne mimo jiné i z citovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 211/20, neboť první ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu byla po shledání její včasnosti a přípustnosti odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - tedy podrobena quasimeritornímu přezkumu, nikoli pro nepřípustnost z důvodu předčasnosti v důsledku nevyčerpání dostupných prostředků ochrany práv stěžovatelky podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelce nebyl napadeným rozhodnutím svévolně upřen přístup k soudu, zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť zákon pro rozhodování o nákladech řízení přístup k dovolacímu soudu vylučuje. Sama stěžovatelka ostatně správnost uvedeného posouzení v ústavní stížnosti nezpochybňuje, neboť Ústavnímu soudu předkládá obsahově totožné podání jako v řízení sp. zn. III. ÚS 211/20 (tedy v době předcházející vydání napadeného usnesení dovolacího soudu), pozměněné pouze úpravou petitu. Argumentace stěžovatelky tak směřuje výhradně vůči důvodům, které vedly odvolací soud k jeho rozhodnutí a kterými se Ústavní soud zabýval již v řízení sp. zn. III. ÚS 211/20, v němž včasnou ústavní stížnost stěžovatelky shledal zjevně neopodstatněnou. I kdyby tak byla nynější ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu posouzena jako včasná a přípustná, mohl by se Ústavní soud zabývat jedině novými námitkami jdoucími nad rámec prvně projednané ústavní stížnosti, nikoli novým projednáním téhož předmětu řízení, který byl již jednou projednán a posouzen [byť usnesení Ústavního soudu nezakládá překážku rei iudicatae - viz usnesení sp. zn. II. ÚS 625/11 ze dne 14. 7. 2011 (U 5/62 SbNU 511)].
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti opožděný, zčásti zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka žádala také odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Jelikož Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky bez prodlení, nebylo nutno rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně; tento akcesorický návrh ostatně Ústavní soud neshledal důvodným, jak patrno z osudu ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu