ECLI:CZ:US:2020:1.US.2225.20.1
sp. zn. I. ÚS 2225/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, č. j. 24 Cdo 80/2020-2552, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2019, č. j. 16 Co 254/2018-2380, v té části výroku I., kterou byl potvrzen výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně, a výroku VI. rozsudku Okresního soudu Brno-- venkov ze dne 24. 5. 2018, č. j. P 277/2013-2028, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 8. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Výrokem VI. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 5. 2018, č. j. P 277/2013-2028, bylo k návrhu Okresního státního zastupitelství Brno-venkov rozhodnuto tak, že se stěžovatelka zbavuje rodičovské odpovědnosti k nezletilému synovi Z. S. K odvolání stěžovatelky bylo výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2019, č. j. 16 Co 254/2018-2380, rozhodnuto mimo jiné tak, že se výrok VI. rozsudku okresního soudu potvrzuje. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy posoudily v rozporu s ústavním pořádkem ČR otázku, z jakých hledisek posuzovat intenzitu závadového jednání pro vyslovení závěru, zda závadové jednání dosáhlo tak závažné intenzity, že jediným účinným prostředkem ochrany dítěte je zbavit matku rodičovské odpovědnosti.
Příslušný okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že matka zneužila nezletilého syna pro svůj boj s otcem a zneužila tím svoji rodičovskou odpovědnost v tom, že je to ona, kdo na dítě má svůj vliv, zároveň o něj pečuje, nastavuje mu hodnotový žebříček, vysvětluje mu způsoby soužití mezi lidmi atd. Nezletilého vůči otci manipulovala, vědoma si faktoru věku nezletilého, jeho snadné ovlivnitelnosti, jakož i svého vlivu na něj. Současně dospěl nalézací soud k závěru, že mírnější opatření, kupř. pouze omezení rodičovské odpovědnosti v daném případě by nebylo postačující reakcí na chování matky.
Z rozsudku odvolacího soudu mimo jiné vyplývá, že stěžovatelka, ač dosud nebyla uznána vinnou trestnými činy, pro něž byla podána obžaloba, zneužila a zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost vůči nezletilému, čímž jej vážně poškozuje. Z uvedeného důvodu považoval krajský soud mimořádné opatření zvolené okresním soudem za jediný účinný prostředek ochrany nezletilého.
Nejvyšší soud po zevrubném zkoumání věci uzavřel, že neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v judikatuře, ani že by tak učinil ve vztahu k otázce posouzení intenzity závadového jednání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popírá, že by nezletilého vůči otci jakkoliv manipulovala a i kdyby se tak stalo, neodůvodňovalo by to zbavení matky rodičovské odpovědnosti k nezletilému Z. V souvislosti se svojí argumentací poukázala stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2432/2017, kde byl otec zbaven rodičovské odpovědnosti pro obdobné jednání, jako je přisuzováno stěžovatelce, ovšem s tím rozdílem, že ta doposud nebyla za toto jednání v rovině trestního práva postižena. Zbavení rodičovské odpovědnosti je až prostředkem ultima ratio. Stěžovatelka se měla tvrzeného jednání ve vztahu k nezletilému dopustit před několika lety, kdy ho měla ve své péči, v současné době se tak ovlivňování nezletilého dopouštět nemůže.
Dále stěžovatelka vytkla obecným soudům, že při svém rozhodování nepřihlédly k názoru nezletilého Z., který při svém výslechu uvedl, že má rád oba rodiče, chce žít s taťkou, u kterého je to lepší, s mamkou by se však chtěl vídat. Tento postoj nezletilého nesvědčí podle stěžovatelky o tom, že je nezbytné matku zbavit rodičovské odpovědnosti.
Obecné soudy podle stěžovatelky řádně neodůvodnily a nevysvětlily, proč v konkrétním případě nepostačuje k ochraně dítěte mírnější prostředek než zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti. Není zřejmé, jaký přínos pro nezletilého bude mít užití tohoto institutu ve srovnání s předchozím stavem, kdy jej stěžovatelka neměla ve své péči.
Dále stěžovatelka vytkla obecným soudům, že své závěry rozhodné pro rozhodnutí o zbavení matky rodičovské odpovědnosti čerpaly téměř výhradně ze znaleckých posudků, které vyslovily s určitou (vysokou) mírou pravděpodobnosti závěry o tom, že matka pravděpodobně manipuluje svého nezletilého syna proti otci. Soudy nebraly v potaz tu skutečnost, že se znalci mohou ve svých závěrech mýlit, to zvláště za situace, kdy závěry formulovali jako vysoce pravděpodobné a nikoliv zcela jisté a nevyvratitelné. Navíc ze spisu je patrný zvýšený předpoklad možné podjatosti znalce, neboť mezi nimi a stěžovatelkou docházelo ke konfliktním situacím. Stěžovatelka nepovažuje za podstatné to, jakými trpí psychickými poruchami nebo jak se chová při úředních jednáních, ale to, jak se chová k nezletilému. Opatrovnické řízení je pro stěžovatelku velmi důležité, a to, že se během řízení chová nestandardně, neznamená, že se tak chová i v běžném životě.
Obecné soudy se dostatečně nezabývaly s věrohodností výpovědí nezletilého a nepřipustily znalecký posudek, který by se touto skutečností zabýval. K téže otázce tak zaujaly obecné soudy odlišný přístup v případě otce a v případě matky.
Stěžovatelka v souvislosti s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu konstatovala, že tento se s jejími dovolacími námitkami řádně nevypořádal. Soud prvního a druhého stupně rozhodl v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 2432/2017. Soudy nesprávně posoudily otázku, zda zbavení matky rodičovské odpovědnosti bylo jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Stěžovatelka měla legitimní očekávání, že dovolací soud rozhodne její věc v souladu se svou stávající judikaturou a že v obdobných případech rozhodne obdobně. To se však nestalo. Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že došlo k porušení jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány Listinou základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Proto nemůže provádět dohled nad rozhodovací činností soudů podle standardních kritérií uplatňovaných při přezkumu rozhodnutí v rámci obecného soudnictví. S ohledem na své postavení je Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Z rozsudku okresního soudu je zřejmé, že tento se projednávanou věci pečlivě zabýval, když vycházel ze znaleckých posudků, zpráv odborných pracovišť, zprávy OSPOD, výslechů obou rodičů i samotného nezletilého. Není pochyb o tom, že obecné soudy si závažnosti zásahu do práv stěžovatelky byly dobře vědomy a pečlivě vážily, jakým způsobem reflektovat jednání stěžovatelky k nezletilému v úpravě jejich styku. Za situace, kdy obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka na úkor nezletilého zneužívala svoji rodičovskou odpovědnost, neměly obecné soudy s ohledem na dikci ustanovení §871 odst. 1 o. z. jinou možnost, než stěžovatelku rodičovské odpovědnosti zbavit. Na uvedeném ničeho nemění ani poukaz stěžovatelky na skutečnost, že nezletilého neměla v posledních letech svěřeného do péče a fakticky se tak nemohla vytýkaného jednání dopouštět. K uvedenému lze poukázat na odůvodnění Nejvyššího soudu, který konstatoval, že zbavení rodičovské odpovědnosti je především ochranným institutem dítěte. V situaci, kdy jednání matky bylo obecnými soudy hodnoceno jako rozporné se zájmy dítěte a kdy matka současně stran své psychické poruchy nevyhledala odbornou pomoc, není jisté, zda by užití mírnějšího opatření nevedlo k recidivě jejího jednání.
Poukazuje-li stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2432/2017 a vyzdvihuje tu skutečnost, že za jednání, jež je jí kladeno k tíži, nebyla dosud odsouzena v rovině trestního práva, nutno uvést, že trestněprávní postih nelze vnímat jako nutný předpoklad pro zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti. Ve věcech opatrovnických je paleta životních situací, o nichž obecné soudy rozhodují, velice pestrá, přičemž právě do tohoto typu řízení vstupují skutečnosti, jež činí jeho předmět zcela unikátním. S ohledem na specifika těchto řízení je pak třeba k jakékoliv paušalizaci přistupovat zdrženlivě.
O tom, že se obecné soudy zabývaly věcí stěžovatelky, zevrubně svědčí i ta skutečnost, že i přes návrh otce nezletilého, příslušného okresního státního zastupitelství a orgánů OSPOD, aby nebylo rozhodováno o styku nezletilého se stěžovatelkou, tyto v souladu s ustanovením §872 o.z. in fine styk matky a syna upravily. Stěžovatelce tak daly soudy možnost zachovat si svůj, byť nepochybně velmi omezený, styk se synem.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že si je vědom toho, že projednávaná věc je pro stěžovatelku více než citlivá, neboť rozhodnutím obecných soudů byla a stále je dotčena na svých právech nejniternějších. V rozhodnutích obecných soudů však pochybení, jež by bylo důvodem pro jejich zrušení, neshledal.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu