ECLI:CZ:US:2020:1.US.2249.20.1
sp. zn. I. ÚS 2249/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Skácela, zastoupeného JUDr. Helenou Horskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 74 C 142/2020-44 ze dne 1. června 2020, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 24 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 4 514 Kč.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podrobně namítá, že podkladem pro rozhodnutí byla nesprávná přepravní kontrola, při níž nebyla uznána jeho jízdenka, a navíc mu byla vyměřena přirážka k jízdnému (pokuta), kterou uhradil ještě před podáním žaloby a která tak byla nesprávně podána o zaplacení částky 1524 Kč. Řízení v částce 1500 Kč bylo zastaveno, a přesto byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit jízdné s příslušenstvím a nesprávně i náklady řízení v plné výši.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávné rozhodnutí nalézacího soudu je důsledkem nesprávného hodnocení důkazů neboť, uhradil-li přirážku k jízdnému ještě před podáním žaloby, neměla mu být přisouzena povinnost platit náklady protistrany v plné výši; žalobce nebyl zcela úspěšný - vzal-li zpět žalobu do částky 1500 Kč, měla být výše nákladů snížena. K tomu stěžovatel odkazuje například na nález sp. zn. I. ÚS 1227/09 ze dne 8. září 2009 (N 197/54 SbNU 429), podle kterého dosahuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ústavněprávní dimenze, porušuje-li postup soudu pravidla upravující řízení. Jelikož jde o bagatelní věc, zpochybňuje dále stěžovatel účelnost nákladů žalobce na právní zastoupení [viz nález sp. zn. III. ÚS 2985/14 ze dne 11. prosince 2014 (N 227/75 SbNU 533)]. Současně stěžovatel namítá, že podkladem pro řízení byla nesprávně provedená přepravní kontrola, neboť svoji jízdenku označil ještě před jejím provedením, a nikoliv až po oslovení revizorem. Stěžovatel proto namítá zásah do svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje napadený rozsudek zrušit.
4. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření soudkyně nalézacího soudu, která pouze odkázala na obsah vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 74 C 142/2020; nebylo proto důvod takový odkaz zasílat stěžovateli k případné replice.
5. Ze spisu se podává, že stěžovatel dal pokyn k úhradě přirážky k jízdnému v pondělí 6. ledna 2020 a platba byla na účet žalobce připsána dne 7. ledna 2020; žaloba byla podána prostřednictvím právního zástupce ve středu 8. ledna 2020 v 10:03 hod a doručena do centrální elektronické podatelny téhož dne v 11:46 hod. V době uhrazení přirážky k jízdnému byl stěžovatel v prodlení (od 23. října 2019) a předžalobní výzva mu byla zaslána dne 19. prosince 2019. Nalézací soud nejprve žalobě vyhověl elektronickým platebním rozkazem č. j. EPR 5877/2020-6 ze dne 13. ledna 2020; po odporu stěžovatele ze dne 30. ledna 2020 vzal žalobce, s ohledem na výše uvedené okolnosti, zpět žalobu co do částky 1500 Kč (usnesení č. j. 74 C 142/2020-18 ze dne 13. února 2020). Žalobce ve vyjádření k odporu stěžovatele vyjádřil s odkazem na komentářovou literaturu přesvědčení, že procesní zavinění na částečném zpětvzetí žaloby je na straně stěžovatele. Po vydání napadeného rozsudku stěžovatel požádal o vydání opravného usnesení - zrušení výroku (II) o náhradě nákladů, a naopak požadoval náhradu svých nákladů žalobcem; tento návrh nalézací soud usnesením č. j. 74 C 142/2020-57 ze dne 25. června 2020 zamítl.
6. Jakkoliv to není z rozsudku nalézacího soudu přímo patrné, zjevně ve svém výroku o nákladech řízení vycházel z komentáře k §146 odst. 2 o. s. ř., na který odkázal žalobce. Podle něj nálady řízení po zpětvzetí žaloby, byl-li dluh splněn před jejím podáním, nese žalobce. "Pokud se však doba podání žaloby a doba plnění přibližně překrývá (jedná se o rozdíl například hodin v neprospěch žalobce), a zároveň je žalovaný jakožto dlužník, tou dobou ve zjevném prodlení, měl by soud přiznat odměnu žalobci. I nejbdělejší žalobce si nemusí být vědom, že žalovaný zaplatil, v okamžiku, kdy vypravuje žalobu, a zejména si toho nemůže být v řádu hodin vědom jeho zástupce, pokud žalobu vypravuje on. Na druhou stranu dlužník v prodlení dobře ví, že pokud zaplatí pozdě (nota bene po výzvě podle §142a) a dostatečně s věřitelem nespolupracuje, může na něj být podána žaloba, přičemž náklady prodlení by měl nést právě on." (viz Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R., a kol. Občanský soudní řád, Komentář. 2., vydání Praha: C. H. Beck, 2017; str. 619 odst. 11). Nalézacímu soudu lze částečně vytknout, že tuto úvahu v odůvodnění nevyjádřil, ani na ni neodkázal, takové pochybení však není způsobilé zkrátit stěžovatele v jeho zaručených právech a založit důvodnost ústavní stížnosti. Jinými slovy řečeno, zaplacení přirážky k jízdnému stěžovatelem několik hodin před podáním žaloby, kdy o tom žalobce nemohl mít objektivně povědomí, v době, kdy byl v prodlení a byla mu doručena i předžalobní výzva, nezbavuje stěžovatele jeho procesního zavinění na zastavení řízení, k němuž by nedošlo, splnil-li by své závazky dříve.
7. Jakkoliv stěžovatel tvrdí, že průběh přepravní kontroly byl odlišný, a proto neměl vést k uložení sankce, měl tato svá tvrzení předestřít a prokázat v řízení před obecným soudem, který jediný je oprávněn posuzovat skutkový stav věci; neunesl-li v tomto ohledu břemeno tvrzení a břemeno důkazní, není Ústavní soud povolán k věcnému přezkumu rozhodnutí obecného soudu. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat okolnosti přepravní kontroly; jeho zásah může přicházet v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, narušujících základní práva a svobody, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle. To v projednávané věci nenastalo a napadené rozhodnutí nalézacího soudu s veškerými z něj plynoucími důsledky, je důsledkem laxního přístupu stěžovatele k plnění smluvních povinností.
8. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, neznamená rozhodnutí odpovídající představě toho kterého účastníka řízení, ale zaručuje, že řízení proběhne podle předem stanovených pravidel, v nichž mu budou poskytnuta práva účastníka řízení, a je na něm, aby byl schopen jich využít a prokázat svou verzi líčené pře; neprokáže-li však svá tvrzení, nejde o porušení práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ani práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu