ECLI:CZ:US:2020:1.US.2268.20.1
sp. zn. I. ÚS 2268/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ireny Hosprové, zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 21 Cdo 4254/2019-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2019 č. j. 30 Co 217/2019-167 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. dubna 2019 č. j. 48 C 28/2018-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelka se domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, k němuž bylo přistoupeno žalovanou a které stěžovatelka odmítla převzít dne 27. 3. 2018. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu zamítl. Soud měl za prokázané, že se stěžovatelka dopustila jednání, pro které byl pracovní poměr ukončen (stručně řečeno udělení pokynu k přeúčtování uzavřené smlouvy pod svou sekci za účelem získání finančního bonusu za počet uzavřených smluv), a toto jednání shledal jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly prokázáním vyčítaného jednání ani posouzením jeho závažnosti, ke kterému údajně přistoupily šablonovitě. Obvodní soud navíc nepřipustil účastnickou výpověď stěžovatelky, čímž jí údajně zamezil, aby byla před soudem slyšena. Výhrady má stěžovatelka i vůči hodnocení provedených důkazů, konkrétně výslechu svědkyně Vítové, kterou obvodní soud údajně bez dalšího shledal nedůvěryhodnou. Samotný rozsah provedeného dokazování poskytuje dle stěžovatelky jasný obraz o tom, že obvodní soud neposkytl stěžovatelce stejný prostor jako protistraně. Stěžovatelka závěrem brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu, který se údajně s jejími námitkami dostatečně nevypořádal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že většina stěžovatelčiných námitek vůbec neodpovídá skutečnosti. Obvodní soud se podrobně zabýval nejen tím, zda k jednání, pro které byl se stěžovatelkou ukončen pracovní poměr, došlo, nýbrž i tím, zda za konkrétních okolností věci toto jednání představuje zvlášť hrubé porušení pracovních povinností. Rozhodně nelze tvrdit, že by rozsudek nalézacího soudu byl "šablonovitý". Stejně tak se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že obvodní soud shledal svědkyni Vítovou nevěrohodnou "bez dalšího". Naopak, soud úvahy, které ho k závěru o nevěrohodnosti její výpovědi vedly, detailně vysvětlil, a tyto úvahy následně stěžovatelce shrnul i odvolací soud.
Tvrdí-li stěžovatelka, že provedené dokazování svědčí o tom, že jí nebyl poskytnut stejný prostor jako protistraně, není tato námitka dostatečně konkrétní na to, aby z ní Ústavní soud mohl dovodit porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Z napadeného rozsudku obvodního soudu se podává, že soud zamítl návrhy na doplnění dokazování jak ze strany stěžovatelky, tak ze strany žalované, a svůj postup přesvědčivě odůvodnil.
Jde-li o neprovedenou účastnickou výpověď, je potřeba upozornit, že účastnická výpověď primárně neslouží k naplnění práva účastníka řízení být slyšen před soudem. Tohoto práva se účastník těší a vykonává ho bez ohledu na to, zda k účastnické výpovědi soud přistoupí, či nikoli. Odvolací soud ověřil, že stěžovatelce nebylo právo vyjádřit se k věci odpíráno a že ho náležitě využívala, což stěžovatelka - s výjimkou tvrzení o neumožnění účastnické výpovědi - relevantním způsobem nezpochybňuje. Důvody, pro které nebyla účastnická výpověď připuštěna, pak okresní soud dostatečně a v souladu s občanským soudním řádem předestřel.
Konečně, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu shledává Ústavní soud dostatečné a odpovídající skutečnosti, že Nejvyšší soud rozhodoval o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu