ECLI:CZ:US:2020:1.US.2275.20.1
sp. zn. I. ÚS 2275/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. Adély Pospíšilové, zastoupené Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem Riegrova 1100, 413 01 Roudnice nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 95 Co 167/2018-357 ze dne 28. 4. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně v rámci odvolacího řízení, konaného o odvolání žalovaného ve věci řízení o žalobě stěžovatelky na zvýšení výživného zletilé dcery, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 8/2017. Krajský soud tak rozhodl znovu poté, co jeho předchozí nákladový výrok II. rozsudku č. j. 95 Co 167/2018-325 ze dne 24. 9. 2018 Ústavní soud zrušil k ústavní stížnosti stěžovatelky nálezem sp. zn. I. ÚS 4212/18 ze dne 18. 2. 2020.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelka opět ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve vztahu k nákladům řízení vykazuje prvky libovůle. Konkrétně uvedla, že odvolací soud jednostranně vyšel z tvrzení žalovaného, aniž své úvahy založil na provedených důkazech. V té spojitosti poukázala na odlišné hodnocení téhož soudu v řízení o zrušení vyživovací povinnosti, kde důvody k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nebyly ze strany odvolacího soudu shledány, a napadené usnesení krajského soudu označila za překvapivé. Stěžovatelka odvolacímu soudu též vytkla, že jí přičítá k tíži požadavek na zvýšení výživného zpětně, ačkoli Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 3754/18 ze dne 27. 12. 2018, jímž odmítl ústavní stížnost žalovaného proti rozsudku krajského soudu č. j. 95 Co 167/2018-325 ze dne 24. 9. 2018, uvedl, že takový požadavek zcela odpovídá zákonné úpravě. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, pročež je Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k případné replice.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaného soudního aktu i vyžádaný soudní spis, vedený u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 8/2017, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní deficit v napadeném usnesení krajského soudu nezjistil. Úvodem se sluší vzpomenout, že Ústavní soud zmíněným nálezem sp. zn. I. ÚS 4212/18 ze dne 18. 2. 2020 zrušil původní výrok o nákladech řízení před nalézacím soudem z toho důvodu, že krajský soud v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu neposkytl stěžovatelce žádný prostor pro argumentaci k soudem zamýšlenému využití moderačního oprávnění předvídaného ustanovením §150 o. s. ř. Z toho důvodu pro ni byla jeho aplikace překvapivou a nepředvídatelnou. Současně však Ústavní soud v témže rozhodnutí podotkl, že se v zásadě nehodlá vyjadřovat k tomu, zda náhrada nákladů v řízení před soudem prvního stupně stěžovatelce skutečně náleží, s tím, že soud neopomene přihlédnout i k argumentaci žalovaného a zvážit aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jelikož moderace nákladů řízení by se mohla jevit také namístě (viz bod 11 cit. nálezu).
Není pochyb o tom, že krajský soud v intencích kasačního nálezu Ústavního soudu stěžovatelce vytvořil dostatečný procesní prostor k zaujetí stanoviska k soudem zamýšlené aplikaci §150 o s. ř., který stěžovatelka patřičně využila (č. l. 351 a č. l. 353 - 355). V tomto ohledu splnil závazný právní názor vyslovený Ústavním soudem.
Ani samotné úvahy, jež odvolací soud vedly k použití ustanovení §150 o. s. ř., Ústavní soud neshledal extrémními či jinak vybočujícími z kautel spravedlivého procesu. Krajský soud především vyzdvihl, že stěžovatelka svůj požadavek na vyšší výživné vznesla vůči žalovanému až v létě roku 2016, ačkoli tak s ohledem na značně pokročilé vysokoškolské studium (a s ním spojené rostoucí potřeby) mohla učinit mnohem dříve a především vhodnější formou. Odvolací soud vyzdvihl rovněž tu skutečnost, že stěžovatelka za těchto okolností teprve v průběhu daného soudního řízení o zvýšení výživného změnila svůj žalobní návrh tak, že nově požadovala přiznání zvýšeného výživného tři roky zpětně. Uvedené závěry vyplývají z obsahu spisu i provedeného dokazování a nejsou ani v rozporu se stěžovatelkou odkazovaným usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3754/18 ze dne 27. 12. 2018. V něm Ústavní soud s ohledem na zákonnou úpravu výživného vyloučil překvapivost rozhodnutí ohledně možnosti přiznat výživné zpětně po dobu tří let pro žalovaného, nicméně již se blíže nezabýval dopady, které takový požadavek může mít na možnou moderaci nákladů řízení, je-li učiněn až v průběhu soudního řízení za shora popsaných okolností. Jedná se o jiný rozměr posuzování, v němž se přihlíží i k chování samotných účastníků, ať již před či v průběhu soudního řízení. Závěry odvolacího soudu se sice mohou jevit přísnými, nejsou však projevem ústavně zapovězené svévole.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Vladimír Sládeček
předseda senátu