ECLI:CZ:US:2020:1.US.2276.20.1
sp. zn. I. ÚS 2276/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. S., zastoupené Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020 č. j. 1 Nc 2210/2020-1049, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením městského soudu byla Mgr. Kamila Petrusová, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6, vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u tamějšího soudu pod sp. zn. 0 P 180/2016, o neshodě rodičů o významných věcech v rámci rodičovské odpovědnosti, o změně poměrů a o úpravě styku. Podle městského soudu projev jmenované soudkyně v soudní síni, týkající se zvažování podání podnětu k zahájení kárného řízení na osobu otce nezletilého, jako soudce Obvodního soudu pro Prahu 1, jednoznačně vede k pochybnostem o její nepodjatosti.
Stěžovatelka s právními závěry soudu o podjatosti soudkyně nesouhlasí. Uvádí, že jednání otce nezletilého v průběhu řízení je nanejvýš neetické, neuctivé, nekolegiální, vedené snahou vyhrocovat situaci a vyprovokovávat soudkyni, aby následně a opakovaně namítal její podjatost či údajně nevhodnost jejího chování. Zmínka soudkyně, že zvažuje podnět ke kárnému postihu otce nezletilého, nepředstavovala bezprávní výhružku, ale s ohledem na chování otce v průběhu řízení, jakož i s ohledem na některé jeho aktivity (vybavení nezletilého záznamovým zařízení před jím iniciovaným pohovorem u kolizního opatrovníka) paní soudkyně patrně dospěla k závěru, že takové jednání není slučitelné se soudcovskou etikou a může důvodně zakládat možné kárné provinění. Snažila se tak nepochybně velmi decentně naznačit, že jeho přístup k danému opatrovnickému řízení, jakož i k ní samotné a též vůči koliznímu opatrovníkovi překračuje určité tolerovatelné meze, snižující důstojnost soudcovského stavu.
Ústavní soud předesílá, že s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti by měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, a to i když jsou sama o sobě pravomocná a byly vůči nim vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky. Zpravidla tak odmítá ústavní stížnosti směřující vůči rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o ne/podjatosti soudce, jako nepřípustné, neboť řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (sp. zn. IV. ÚS 693/16, I. ÚS 2237/16, IV. ÚS 587/16, IV. ÚS 3117/15).
V projednávané věci však s ohledem na rozhodnutí o vyloučení soudkyně, druh sporu, kdy lze navíc předpokládat rozsáhlé řízení, přistoupil Ústavní soud k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Poté, co zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem městského soudu o existenci důvodů pro vyloučení rozhodující soudkyně, kdy se stěžovatelka domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem.
Ústavní soud ověřil, že městský soud se námitkou podjatosti soudkyně dostatečně zabýval a své závěry o její možné podjatosti zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil. Především poukázal na již zmíněné sdělení soudkyně o zvažování podnětu ke kárnému postihu otce nezletilého, dále vyzdvihl možnost soudkyně postupovat v případě neadekvátního jednání otce podle ustanovení §53 a §54 o. s. ř. a využít tak pořádkového opatření v podobě pokuty či vykázání z jednací síně. Dále připomněl vyjádření samotné soudkyně, že na ní otec nezletilého vyvíjí tlak, aby v jeho opatrovnické věci jednala podle jeho představ.
Jakkoliv argumentace stěžovatelky podpořená stanoviskem kolizního opatrovníka ilustruje nestandardní postup otce nezletilého v předmětném řízení (stížnosti na osobu soudkyně, námitky podjatosti, stížnosti na kolizního opatrovníka, žádosti o jeho změnu), úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu posuzoval, případně přehodnocoval, zda reakce soudkyně na jednání otce je výrazem podjatosti či nikoliv.
Ústavní soud konstatuje, že k jednání otce nezletilého (mj. vybavení nezletilého záznamovým zařízením, před jím iniciovaným pohovorem u kolizního opatrovníka a využití nahrávky v neprospěch kolizního opatrovníka), které vedlo soudkyni ke zmínce o možném kárném řízení, bude nicméně přihlédnuto v rámci vlastního řízení při posuzování morálních a výchovných schopností otce, a to bez ohledu na osobu rozhodujícího soudce.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž dostatečně odůvodněným závěrům městského soudu o podjatosti soudkyně nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu