ECLI:CZ:US:2020:1.US.228.20.1
sp. zn. I. ÚS 228/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti 1. Petra Igoreviche Velikanova, 2. Anastasii Shahun, 3. Anastasii Gudimovich, 4. Valérie Shaliapiny, 5. Elizavety Mishukovy, společně zastoupených Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem Anny Letenské č. 34/7, Praha 2, proti sdělením důvodů neudělení víza Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců - novým posouzením důvodů neudělení víza č. j. MV-117941-10/SO-2019 ze dne 12. 12. 2019; č. j. MV-117818-10/SO-2019 ze dne 12. 12. 2019; č. j. MV-149447-10/SO-2019 ze dne 12. 12. 2019; č. j. MV-118035-14/SO-2019 ze dne 12. 12. 2019; č. j. MV-124233-10/SO-2019 ze dne 12. 12. 2019 a o návrhu na zrušení §64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelům nebylo uděleno dlouhodobé vízum k pobytu na území České republiky nad 90 dnů. Stěžovatelé shodně namítají porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 26 odst. 1 a čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Navrhují proto, aby byla zrušena v záhlaví specifikovaná sdělení důvodů neudělení víza ze strany Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise"), resp. nová posouzení důvodů neudělení. Požadují, aby správní orgány obnovily stav před porušením jejich výše uvedených práv. Stěžovatelé Ústavnímu soudu navrhli přednostní projednání věci a rovněž vznesli návrh na zrušení §64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), pro jeho neústavnost.
II
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé přicestovali do České republiky, aby zde studovali na vysoké škole. Za účelem dosažení příslušné úrovně českého jazyka (nutné pro zápis na VŠ) se tak zapsali na kurz pořádaný Pražským vzdělávacím střediskem - jazykovou školou s právem státní jazykové zkoušky s.r.o. (dále jen "jazyková škola"). Na základě žádostí stěžovatelů o udělení dlouhodobého víza Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") vyslovilo závěr o naplnění důvodu neudělení víza podle §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců s odůvodněním, že stěžovateli deklarovaný účel pobytu se jeví vysoce nepravděpodobným. Pro navazující studium na české vysoké škole je zpravidla zapotřebí dosáhnout úrovně českého jazyka B2 (ve smyslu Společného evropského referenčního rámce pro jazyky). Klíčovým důvodem ministerstva pro nevyhovění žádosti stěžovatelů se stala především skutečnost, že 95 % absolventů daného kurzu buď jazykový kurz nedokončí, nebo dosahuje velmi nízké výstupní úrovně českého jazyka, čímž se navazující studium na VŠ stává nereálným.
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců posléze opětovně posuzovala důvody pro neudělení víz. Rovněž Komise dospěla k závěrům pro stěžovatele nepříznivým, avšak z rozdílných důvodů než ministerstvo. Protože byla vázána údaji v žádosti stěžovatelů a jelikož jako správní orgán rozhoduje podle skutečností platných v době jejího rozhodování, vízum by již v daném okamžiku nebylo uděleno na dobu delší než 90 dní tak, jak vyžaduje příslušný typ víza uvedený v žádosti. Jinak řečeno: v době rozhodování Komise již nastal počátek semestru, přičemž daný typ víza z povahy věci nelze udělit na dobu kratší než 90 dní. Jelikož výše uvedené v průběhu řízení nově nastalé důvody bez dalšího svědčí pro neudělení víza podle §56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, Komise se již dalšími námitkami stěžovatelů nezabývala, neboť jejich vypořádání považovala za nadbytečné.
III
Ústavní soud konstatuje, že k projednání ústavní stížnosti je příslušný. Stížnost je rovněž přípustná, neboť směřuje proti tzv. novému posouzení důvodů neprodloužení víza, které je vyňato z přezkumu správních soudů; proti těmto sdělením se nelze bránit ani nečinnostní žalobou. Nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza je vyloučeno ze soudního přezkumu podle §171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž ústavní konformitu tohoto ustanovení stvrdil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11. Veškerá jeho dosavadní rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza neexistuje právní nárok. Proto ani není dán důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. Navíc podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ans 5/2011-221 sdělení důvodů neudělení dlouhodobého víza nelze považovat za vlastní rozhodnutí o jeho neudělení, ale za úkon správního orgánu následující po rozhodnutí o neudělení víza. Provedení tohoto úkonu se tedy nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s. Lze tedy shrnout, že nebylo dalších opravných prostředků, které by museli stěžovatelé vyčerpat předtím, než se na Ústavní soud obrátili.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není ani běžnou další instancí a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje provedená hodnocení svým vlastním. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Předně je třeba konstatovat, že stěžovatelé namítají zásah do jejich sociálních práv, jichž se podle čl. 41 Listiny mohou účastníci řízení domáhat toliko v mezích zákona a která Ústavní soud podrobuje toliko omezenému přezkumu. Aby Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení stížnosti, byla by zapotřebí o to vyšší intenzita zásahu do práv stěžovatelů.
Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (a v soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů (soudů). Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Neshledal přitom ani výše zmíněný extrémní zásah, ani že by postup správních orgánů skýtal vady, které mu stěžovatelé přisuzují. Zákonným důvodem pro neudělení dlouhodobého víza byla podle napadených rozhodnutí skutečnost, že účel víza by již nemohl být naplněn. Jakkoliv se lze shodnout se stěžovateli, že k tomu došlo i délkou administrativního řízení správních orgánů, klíčovými námitkami stěžovatelů bylo právě chybné posouzení účelu studia v jazykové škole, přičemž tato rovina argumentace je nedůvodná.
Ústavní soud k tomu v obecné rovině dodává, že je záležitostí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 26/07). Otázka udělování víz správními orgány je spíše politické povahy, o čemž ostatně svědčí i vynětí z přezkumu správními soudy. Pro ústavněprávní přezkum se však jeví podstatným, že problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se Ústavní soud v minulosti již zabýval v řadě případů. V již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 připomněl, že veškerá jeho rozhodnutí o této právní otázce stojí na tezi, že na udělení víza není dán právní nárok, a tak neexistuje ani subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (vyjma unijních občanů). Ústavní soud tehdy uzavřel, že trvá na dosud traktovaném závěru, podle něhož v případě rozhodnutí o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod.
Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány (Komise) v tomto řízení o nenárokovém požadavku nepřekročily pravomoci, které jsou jim limitovány čl. 2 odstavcem 2 Listiny, respektive čl. 2 odstavcem 3 Ústavy, ve spojení s čl. 1 odstavcem 1 Ústavy. Sdělení Komise byla dostatečně odůvodněna a Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, tak uplatněných stížnostních námitek v rozhodné části identifikuje s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 163/20, kterou Ústavní soud svým usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci, Ústavní soud proto v podrobnostech na něj odkazuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně odmítl i návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení, neboť tento návrh - jakožto akcesorický - sdílí právní osud ústavní stížnosti. O žádosti na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu