ECLI:CZ:US:2020:1.US.2282.18.2
sp. zn. I. ÚS 2282/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Td 32/2018-66 ze dne 6. 6. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Td 32/2018-II-82 ze dne 21. 6. 2018 a o návrhu na zrušení §31 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jakožto obviněný v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013 vznesl při hlavním líčení konaném dne 27. 3. 2018 v rámci své závěrečné řeči návrh na odnětí věci jmenovanému soudu a její přikázání Krajskému soudu v Brně. Dne 31. 5. 2018 byl trestní spis předložen Nejvyššímu soudu, který byl příslušný o návrhu stěžovatele rozhodnout, neboť byl nejblíže společně nadřízen oběma v návrhu uvedeným soudům; dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2018 byla věc přidělena senátu 7 Td. Dne 5. 6. 2018 vznesl stěžovatel námitku, že všichni členové senátu 7 Td jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodů uvedených v §30 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Td 32/2018-66 ze dne 6. 6. 2018 následně rozhodl, že soudci senátu 7 Td z úkonů trestního řízení vyloučeni nejsou. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Td 32/2018-II-82 ze dne 21. 6. 2018 zamítl jako nepřípustnou.
Stěžovatel napadl obě posledně zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž namítal, že řízení proti němu vedené nenaplňovalo požadavky spravedlivého procesu, neboť bylo nepřípustným způsobem ovlivňováno veřejnými prohlášeními významných státních funkcionářů. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že přesvědčení o jeho vině, ačkoli o ní dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, dával veřejně najevo zejména prezident republiky, který, na rozdíl od řady jiných veřejně činných osob, které se k případu vyjadřovaly, opakovaně prohlásil, že je připraven k prosazení pravomocného odsouzení stěžovatele využít svých ústavních kompetencí, a to včetně cíleného nátlaku na konkrétní ve věci činné soudce. Stěžovatel dále konstatoval, že k porušení práva na presumpci neviny a k působení na soudce se připojil rovněž (nyní již bývalý) ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který prostřednictvím médií zřetelně projevoval svůj osobní zájem na jeho potrestání. Výše uvedené skutečnosti zakládaly dle názoru stěžovatele objektivní pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti ve věci rozhodujících soudců, a to zejména ve světle závěrů rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012, č. 42856/06. Stěžovatel měl přitom za to, že se s jeho argumenty v tomto směru vznesenými Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích dostatečně nevypořádal.
Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že došlo k porušení principu nemo iudex in causa sua (nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci), neboť o námitce vyloučení rozhodovali titíž soudci Nejvyššího soudu, jejichž podjatost byla namítána, a současně nebylo možno proti jejich rozhodnutí podat opravný prostředek, neboť neexistoval nadřízený orgán, který by jej projednal. Stěžovatel upozornil, že v jiných typech řízení je v obdobné situaci uplatňováno pravidlo, že o námitce podjatosti vůči soudci Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu či Ústavního soudu rozhoduje vždy jiný senát než ten, jehož je dotyčný soudce členem (srov. §16 odst. 1 zákona č. 99/196 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, §38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, §8 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů). Znění ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu, dle nějž bylo postupováno v nyní projednávané věci, je však dle stěžovatele natolik jednoznačné, že obdobnou interpretaci vylučuje. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud předmětné ustanovení trestního řádu zrušil nebo, pokud by to považoval za možné, aby přijal jeho ústavně konformní výklad, který by stanovil, že o námitce vyloučení rozhoduje jiný senát Nejvyššího soudu.
Stěžovatel se rovněž vymezil vůči závěrům vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16 ze dne 19. 3. 2018 a v usnesení sp. zn. I. ÚS 1472/16 ze dne 10. 4. 2018, v nichž Ústavní soud konstatoval, že z pozice negativního zákonodárce nemůže výše popsaný nedostatek právní úpravy napravit. Stěžovatel upozornil, že pouhá deklarace protiústavního stavu a rezignace na uplatnění vlastní pravomoci představuje odlišné řešení, než jaké zvolil Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 9/09 ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 16/99 ze dne 27. 6. 2001 a sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. 11. 2004. Z důvodů, které ve své ústavní stížnosti podrobně rozvedl, stěžovatel dovozoval, že pokud by měl senát Ústavního soudu v nyní projednávané věci v úmyslu postupovat obdobně jako ve věcech sp. zn. I. ÚS 4185/16 a I. ÚS 1472/16, tzn. suplovat neexistenci opravného prostředku věcným přezkumem rozhodnutí v rámci řízení o ústavní stížnosti, je povinen nejprve předložit věc plénu Ústavního soudu dle §23 zákona o Ústavním soudu, resp. dle §78 odst. 1 téhož předpisu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve stížnostním návrhu uplatnil dva základní okruhy námitek. První okruh se týkal ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu, které stěžovatel označil za protiústavní, a to z toho důvodu, že o vyloučení soudců Nejvyššího soudu z úkonů trestního řízení rozhodují s konečnou platností titíž soudci, jejichž podjatost je namítána. Současně měl stěžovatel za to, že absenci opravného prostředku nemůže nahradit přezkum ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud k tomu uvádí následující:
Je nesporné, že právní úprava, dle níž bylo postupováno v případě stěžovatele, vykazovala jisté deficity, neboť stav, kdy o podjatosti rozhoduje sám dotčený orgán, je dle judikatury Ústavního soudu akceptovatelný pouze za situace, kdy je doplněn o garanci nezávislého a nestranného soudního přezkumu, kterýžto prvek v případě rozhodování Nejvyššího soudu ve věci vyloučení soudců chyběl (srov. bod 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16 ze dne 19. 3. 2018, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Nelze ovšem přehlédnout, že zmiňovaný deficit byl zákonodárcem v mezidobí odstraněn, neboť zákonem č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla s účinností od 1. 2. 2019 do ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu doplněna věta: "O vyloučení soudce nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu." Za těchto okolností se již Ústavní soud návrhem stěžovatele na zrušení §31 trestního řádu dále nezabýval, neboť napadené znění právního předpisu již pozbylo platnosti a řízení o takovém návrhu by muselo být zastaveno (§67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Tato skutečnost ovšem nezbavovala Ústavní soud povinnosti posoudit, nakolik mohlo aplikací právní úpravy účinné do 31. 1. 2019 dojít k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. V tomto ohledu ovšem považuje Ústavní soud za plně aplikovatelné závěry přijaté v nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16 ze dne 19. 3. 2018 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1472/16 ze dne 10. 4. 2018, dle nichž by skutečnost, že se na rozhodování podíleli i soudci, jejichž podjatost byla namítána, byla důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze v případě, že by v jejím důsledku nebyly námitky stěžovatele v napadeném rozhodnutí řádně vypořádány. Jestliže rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska věcné správnosti obstojí, není důvod jej rušit, neboť by se jednalo o akt ryze formální. Byť ústavní stížnost nemůže v obecné rovině plnit roli řádného opravného prostředku, z materiálního hlediska považuje Ústavní soud za daných okolností toto řešení za nejlepší způsob, jak respektování principu nemo iudex in causa sua a ochranu práv účastníků trestního řízení zajistit (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3016/17 ze dne 22. 10. 2019). Je třeba rovněž zdůraznit, že se s ohledem na změnu právní úpravy jedná jen o přechodné řešení, které dopadne pouze na velmi malý počet (řádově jednotky) případů. Ústavní soud proto nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, že se popsaný právní názor ocitá v rozporu se závěry přijatými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. 11. 2004 a v dalších stěžovatelem citovaných rozhodnutích a že je tedy nutno předložit věc v souladu s §23 zákona o Ústavním soudu plénu Ústavního soudu. Je totiž zásadní rozdíl mezi tím, zda by měl Ústavní soud po časově neomezenou dobu plnit roli přezkumné soudní instance vůči rozhodnutím o pořádkové pokutě vydaným policejním orgánem nebo státním zástupcem v přípravné fázi trestního řízení, jako tomu bylo ve věci projednávané pod sp. zn. Pl. ÚS 15/04, kdy byl zásah zákonodárce nezbytný, a mezi tím, když ve vztahu k několika rozhodnutím Nejvyššího soudu dočasně překlene "nedotaženost" jinak funkční právní úpravy, která již byla příslušným způsobem změněna.
Za stěžejní z hlediska případné kasace napadeného rozhodnutí bylo tedy třeba považovat otázku, jakým způsobem se Nejvyšší soud s argumenty stěžovatele vypořádal. K této otázce se upínal druhý okruh námitek vznesených v ústavní stížnosti, kdy stěžovatel dovozoval, že veřejně prezentovaným nátlakem prezidenta republiky a působením ministra spravedlnosti na soudce rozhodující v jeho trestní věci byla objektivně narušena jejich nezávislost a nestrannost.
Ústavní soud ovšem stěžovateli v daném ohledu nemohl přisvědčit. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl, že by ve věci rozhodující soudci měli obavu z reakce prezidenta republiky, a dále konstatoval, že součástí nezávislosti a profesionality soudce je mimo jiné i schopnost a povinnost odolávat vnějším tlakům v podobě různých vyjádření mediálních či politických subjektů, prezidenta republiky nevyjímaje. Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího soudu za přiléhavou a dospěl, shodně jako Nejvyšší soud, k závěru, že důvod k vyloučení soudců nebyl dán. Z rozsudku ESLP ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012, č. 42856/06, na nějž stěžovatel odkazoval, sice vyplývá, že aktivity politiků mohou za určitých okolností vyústit v porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces, nicméně nikde se v něm neuvádí, že by tyto aktivity měly samy o sobě být důvodem k vyloučení ve věci rozhodujících soudců. Naopak, v citovaném rozsudku je uvedeno, že neprokáže-li se příčinná souvislost mezi zmíněnými aktivitami a rozhodnutím ve věci, vede takovéto porušení toliko k povinnosti státu nahradit účastníkovi řízení nemajetkovou újmu za utrpěné duševní nepohodlí a nikoliv k revizi výsledku řízení. V nyní projednávané věci přitom žádný konkrétní vliv na soudce rozhodující o návrhu na odejmutí věci Krajskému soudu v Praze prokázán nebyl. Nesprávnost argumentace stěžovatele je ostatně zřejmá i ze skutečnosti, že pokud by byl přijat jím předkládaný názor, že soudci jsou v důsledku aktivit prezidenta republiky a ministra spravedlnosti vyloučeni z projednávání věci, musel by se tento nutně vztahovat na všechny soudce Nejvyššího soudu, potažmo všech soudů v České republice, což by znamenalo, že ve věci by vůbec nebylo možno rozhodnout. Taková interpretace by vedla k absurdním důsledkům, a je proto nutno ji odmítnout (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2395/17 ze dne 5. 9. 2017).
Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel neprokázal, že by napadenými rozhodnutími bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Společně s ní odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení §31 trestního řádu, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu