ECLI:CZ:US:2020:1.US.2285.20.2
sp. zn. I. ÚS 2285/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky K. L., zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 122/2020-2696 ze dne 25. 5. 2020 a Okresního soudu v Berouně č. j. 25 Nc 2079/2015-2434 ze dne 5. 12. 2019, usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 123/2020-2700 ze dne 25. 5. 2020 a Okresního soudu v Berouně č. j. 25 Nc 2079/2015-2531 ze dne 15. 1. 2020, usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 124/2020-2703 ze dne 1. 6. 2020 a Okresního soudu v Berouně č. j. 25 Nc 2079/2015-2569 ze dne 30. 1. 2020, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a dále a) M. P. a nezletilých b) V. a c) B. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Původně třemi samostatnými návrhy, spojenými ke společnému projednání usnesením pléna Ústavního soudu č. j. I. ÚS 2285/20-32 ze dne 1. 9. 2020, se stěžovatelka v řízení ve věci péče o nezletilé vedlejší účastníky b) a c), kteří jsou společnými dětmi stěžovatelky a vedlejšího účastníka a), domáhá zrušení v záhlaví nadepsaných rozhodnutí, kterými byly zamítnuty její návrhy na nařízení předběžných opatření, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a konečně i čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
2. Popsané řízení je vedeno u Okresního soudu v Berouně (dále jen „nalézací soud“) pod sp. zn. 25 Nc 2079/2015. Děti jsou z rozhodnutí soudu v péči vedlejšího účastníka a), usnesením nalézacího soudu č. j. 25 Nc 2079/2015-1221 ze dne 27. 10. 2017 bylo zahájeno řízení o změně rozsahu styku stěžovatelky s oběma nezletilými, o němž nebylo v době vydání napadených usnesení rozhodnuto; od ledna 2019 je stěžovatelce osobní styk s nezletilými zakázán a nahrazen formou e-mailové korespondence.
3. Usneseními nalézacího soudu byly zamítnuty postupně podané návrhy stěžovatelky na nařízení předběžných opatření, na základě kterých by: 1. stěžovatelka byla oprávněna se s oběma nezletilými stýkat každý lichý týden od pátku do neděle; 2. stěžovatelka byla oprávněna se s oběma nezletilými napříště stýkat formou asistované e-mailové korespondence prostřednictvím společnosti Area Fausta; 3. nezletilí byli povinni absolvovat každý lichý čtvrtek terapie ve společnosti Pexeso, z. s. Všechna tři usnesení nalézacího soudu byla ke stěžovatelčiným odvoláním potvrzena napadenými usneseními Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“).
4. Třemi téměř obsahově totožnými ústavními stížnostmi (označovanými dále společně jako jedna ústavní stížnost či jedno podání) stěžovatelka brojí proti napadeným usnesením s tvrzením porušení jejích základních práv, uvedených v prvním odstavci tohoto usnesení. Stěžovatelka ve svém podání obsáhle popisuje dosavadní průběh opatrovnického řízení od jeho samého počátku, tj. od jejího rozvodu s vedlejším účastníkem a), otcem nezletilých, v jehož péči se nyní nacházejí, a předestírá Ústavnímu soudu vlastní náhled skutkového stavu (včetně vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména závěrů vypracovaných znaleckých posudků), odlišný od skutkových zjištění učiněných obecnými soudy. Výtky stěžovatelky směřují především vůči hodnocení důkazů, provedenému obecnými soudy, které podle ní nekriticky přejaly tvrzení dotčených osob a nedaly jí šanci bránit se proti „spiknutí“ všech orgánů. Stěžovatelka uvádí obsáhlé citace nálezů Ústavního soudu, s nimiž mají být napadená rozhodnutí v rozporu [viz sp. zn. I. ÚS 3296/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 238/87 SbNU 853), sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477) ad.]. S ústavní stížností spojila stěžovatelka také žádost o vstup veřejného ochránce práv do řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka, neboť jím byla šetřena činnost kolizního opatrovníka dětí, a dále žádost o předložení věci plénu Ústavního soudu pro sjednocení (blíže nespecifikované) rozkolísané judikatury.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní stížnost proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření upravujícího poměry dítěte je přípustná, i když nejde o konečné rozhodnutí ve věci podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí o předběžném opatření uzavírá určitou samostatnou nemeritorní část řízení – přitom je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv. Na základě ustálené judikatury však nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přehodnocoval názory obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu. Přezkum Ústavního soudu se soustřeďuje jen na ta případná pochybení, v jejichž důsledku by rozhodnutí postrádalo zákonný základ, nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2950/16 ze dne 7. 11. 2016 (N 209/83 SbNU 331), či sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)].
7. V uvedeném duchu Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že obecné soudy byly oprávněny postupovat ve věci návrhů na vydání předběžných opatření podle §466 z. ř. s. ve spojení s §102 a §74 a násl. o. s. ř., návrhy stěžovatelky náležitě posoudily a na základě svých řádně odůvodněných úvah je zamítly, jelikož nebyly splněné předpoklady pro jejich vydání.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí, která by měla provádět revizi skutkových zjištění, učiněných obecnými soudy. Ústavněprávním požadavkem náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí je, aby z něj bylo patrno, jak soud ke zjištěnému skutkovému stavu dospěl, z jakých důkazů čerpal jednotlivé skutečnosti a proč nečerpal poznatky také z jiných (účastníky navržených) důkazů. Dostojí-li tomuto požadavku, pak nezbývá pro ingerenci Ústavního soudu prostor – a právě o takový případ ve věci stěžovatelky jde.
9. Obecné soudy uvedly, že stěžovatelka neosvědčila naléhavou potřebu upravit zatímní poměry nezletilých vedlejších účastníků oproti dosavadní úpravě; děti byly v době jejich rozhodování stabilizovány, bez hrozícího ohrožení jejich řádného budoucího vývoje. Při rozhodování o předběžném opatření nelze řešit důvodnost uplatněného nároku, není dán prostor pro dokazování všech skutečností rozhodných pro konečné rozhodnutí ve věci; řízení se vyznačuje požadavkem rychlosti a operativnosti. Podle obecných soudů z provedeného znaleckého posudku (viz bod 14 usnesení odvolacího soudu čl. 2703) ani předložené e-mailové komunikace stěžovatelky s dětmi (viz bod 12 usnesení odvolacího soudu čl. 2700) neplynou skutečnosti, kterými stěžovatelka odůvodněnou potřebu zatímní úpravy poměrů (osobní styk, asistovaná e-mailová komunikace, nová forma psychoterapie) osvědčuje. Odvolací soud v bodech 15 a 17 usnesení čl. 2696 z pohledu Ústavního soudu přesvědčivě vysvětlil, proč v danou chvíli nepovažuje obnovu přímého styku stěžovatelky s dětmi za možnou a za jakých okolností si lze změnu aktuálního stavu představit; obsah napadených rozhodnutí je stěžovatelce znám, takže není třeba je zde blíže rekapitulovat. Ač je momentálně výkon rodičovských práv stěžovatelky omezen výrazně, z rozhodnutí obecných soudů je patrno, že se věci péče o oba nezletilé dlouhodobě věnují velmi pečlivě – dospěly-li přitom k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že rozšíření formy a intenzity kontaktu dětí se stěžovatelkou není v dané situaci v jejich nejlepším zájmu, nejde o případ porušení základních práv stěžovatelky, zaručených čl. 32 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiných stěžovatelkou uváděných práv.
10. Rozhodnutí obecných soudů o návrzích stěžovatelky na vydání předběžných opatření s ohledem na uvedené nevykazují ani znaky nepřípustné svévole – ostatně stěžovatelka v tomto ohledu ani nic nenamítá a své stížnosti formuluje tak, jako by bylo napadáno rozhodnutí ve věci samé. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v napadených rozhodnutích proto, že se závěry obecných soudů (skutkovými i právními) nesouhlasí; takovou argumentaci však nelze považovat za kvalifikované ústavněprávní podání. Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelkou uváděné citace nálezové judikatury Ústavního soudu (z podání stěžovatelky ostatně ani neplyne, v čem konkrétně má její rozkolísanost, vyžadující ingerenci pléna, spočívat), zabývající se nadto meritem věci, nikoli rozhodnutími o předběžném opatření.
11. Nálezem sp. zn. I. ÚS 3296/17 Ústavní soud obecné soudy nabádá k tomu, aby při posuzování, zda je vhodné zachovat osobní styk dítěte s rodičem ve vězení, zohlednily, zda trestná činnost rodiče a jeho pobyt ve vězení jsou samy o sobě faktorem dítě natolik ohrožujícím, že je nutno osobní styk vyloučit, navzdory existenci vzájemného práva rodiče i dítěte na styk, plynoucího z čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Mají se konkrétně „blíže zabývat tím, jaký dopad mělo jednání rodiče skutečně na dítě, zda a jakým způsobem ovlivnilo vztah dítěte k tomuto rodiči a zda kontakt s tímto rodičem do budoucna představuje ohrožení pro dítě“ (jak ve svém podání cituje sama stěžovatelka). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že právě uvedenými okolnostmi se ve věci zevrubně zabývaly a dospěly k závěru, že protentokrát styk dětí se stěžovatelkou skutečně ohrožení jejich vývoje představuje.
12. Důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2298/15 pak byla skutečnost, že tamější odvolací soud zúžil na rozdíl od dohody rodičů, schválené nalézacím soudem, styk dítěte s nepečujícím rodičem, aniž by to některý z rodičů navrhoval a aniž by realizovaná dohoda byla ve zjevném rozporu se zájmy dítěte – ani takový případ zjevně nemá pro věc stěžovatelky relevanci.
13. Také v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 je uvedeno, že výchozí premisa, podle které má být nepečujícímu rodiči umožněno stýkat se s rodičem v takové míře, aby byl naplněn postulát rovného výkonu rodičovských práv, platí potud, pokud „neexistují pro to prokázané objektivní překážky“. Ústavní soud hodnocením stěžovatelčina podání jako zjevně neopodstatněného uvedenou premisu nepopírá, naopak považuje za zřejmé, že v danou chvíli pro její naplnění objektivní překážky (žel) existují.
14. K žádosti stěžovatelky o přistoupení veřejného ochránce práv jako vedlejšího účastníka Ústavní soud uvádí, že podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou vedlejšími účastníky ti, kterým uvedený zákon takové postavení přiznává; vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou podle §76 odst. 2 a 3 téhož zákona ostatní účastníci předchozího řízení, příp. z rozhodnutí Ústavního soudu takové osoby, které prokáží na výsledku řízení právní zájem. Žádnou z uvedených podmínek neshledává Ústavní soud naplněnou; zvláštní zastoupení zájmů nezletilých dětí pro řízení před Ústavní soudem by přicházelo do úvahy v případě meritorního projednání ústavní stížnosti, což není případ stěžovatelky.
15. Stěžovatelka rovněž žádá o předložení věci plénu Ústavního soudu. Rozhodující senát konstatuje, že je příslušným k rozhodnutí věci stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §11 a 15 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a rozhodným zněním rozvrhu práce Ústavního soudu. Na rozdíl od stěžovatelky se první senát nedomnívá, že jsou splněny podmínky předvídané §11 odst. 2 písm. i) uvedeného zákona, neboť v první řadě neshledal potřebu projednat stížnost vzhledem k její zjevné neopodstatněnosti meritorně.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu