ECLI:CZ:US:2020:1.US.2300.20.1
sp. zn. I. ÚS 2300/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Ondrejky, zastoupeného JUDr. Janou Tomešovou, Žižkova třída 335/12, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2020, č.j. 32 Cdo 1161/2020-153 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2019, č.j. 47 Co 147/2019-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 8. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. 2. 2019, č. j. 11 C 181/2018-69, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 185.225,34 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 61.983 Kč (výrok II.).
K podanému odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil k náhradě náklady odvolacího řízení ve výši 21.939 Kč (výrok II.)
O následně podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se odmítá (výrok I.) a uložil stěžovateli k náhradě náklady dovolacího řízení ve výši 10.696,40 Kč (výrok II.).
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že se řádně nezabývaly námitkou promlčení, kterou vznesl v rámci odvolacího řízení. Krajský soud rovněž dovodil, že námitka promlčení je v projednávaném případě v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel porušil svoji smluvní povinnost a neohlásil věřiteli změnu svého bydliště.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje především se závěrem vyšších soudů, podle nichž nelze účinně uplatnit námitku promlčení v odvolacím řízení, pokud zjištěný skutkový stav nevylučuje možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností vylučujících promlčení práva. Tento výklad nepovažuje stěžovatel za ústavně konformní.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy se věcí stěžovatele řádně zabývaly, přičemž samotný nesouhlas s jejich právním názorem rozhodnutí protiústavními nečiní. Odvolací soud se v souvislosti se vznesenou námitkou promlčení přiléhavě věnoval jak otázce uznání dluhu, tak i její souladnosti s dobrými mravy. Z ústavněprávního hlediska tak není k argumentaci krajského soudu čeho dodat a na jeho odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. Závěry obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu jsou zcela ústavní konformní.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu