ECLI:CZ:US:2020:1.US.2311.20.1
sp. zn. I. ÚS 2311/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Čecha, zastoupeného Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká 149/4, 460 10 Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 972/2020-238 ze dne 3. 6. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 30 Co 154/2019-207 ze dne 11. 9. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 16 C 208/2016-178 ze dne 19. 12. 2018, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č. j. 16 C 208/2016-194 ze dne 15. 3. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Liberci zamítl žalobu stěžovatele na doplacení mzdy ve výši 60 832 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudkům obou soudů Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl pro vady dovolání.
Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve procesními podmínkami její věcné projednatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutím krajského a okresního soudu, nepřípustná. Pokud jde o vlastní usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem není opodstatněná. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatel podal dovolání proti rozsudku krajského soudu (i rozsudku okresního soudu), aniž vůbec vymezil předpoklad přípustnosti dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání toliko polemizoval s některými skutkovými zjištěními odvolacího soudu, potažmo soudu nalézacího. Stěžovatelem podané dovolání tedy nenaplnilo žádný ze čtyř zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti dovolání, pročež Nejvyšší soud takové dovolání jako vadné (nevymezující předpoklady jeho přípustnosti) odmítl. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by Nejvyšší soud v tomto konkrétním hodnocení dovolání pochybil; vytýká mu toliko, že nepřezkoumal vybrané dílčí skutkové závěry nalézacího, resp. odvolacího soudu. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům krajského a okresního soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části ji dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu