ECLI:CZ:US:2020:1.US.2313.20.1
sp. zn. I. ÚS 2313/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Evy Háskové, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 67 EXE 2761/2017-298 ze dne 29. 5. 2020 a příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 184 EX 2366/17-275 ze dne 5. 5. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zavázána k úhradě nákladů oprávněného.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v projednávané věci došlo k vypořádání spoluvlastnictví prodejem společné věci. Pokud jde o povinnost úhrady nákladů exekuce, soudní exekutor vycházel ze specifika uvedeného řízení, kdy podle §347 o. s. ř. platí, že pro účely rozvrhu nejvyššího podání mají všichni spoluvlastníci postavení oprávněného, nelze tedy rozhodnout tak, že náklady exekuce platí povinný, neboť pro účely rozvrhu nelze na žádného z účastníků jako na povinného nahlížet. Nad to platí, že pohledávky spoluvlastníků se určí podle spoluvlastnických podílů. Exekutor však zohlednil, že ve věci bylo z iniciativy stěžovatelky provedeno sedm zcela zbytečných a obstrukčních úkonů, kdy stěžovatelce muselo být zjevné, že nemají v souvislosti s vedeným typem řízení naději na úspěch, a proto jí uložil uhradit oprávněnému zbytečně vynaložené náklady. Obvodní soud pro Prahu 4 napadené usnesení potvrdil, neboť se s argumentací soudního exekutora zcela ztotožnil.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že po celou dobu exekučního řízení se snažila s oprávněným dohodnout na společném prodeji či dobrovolné dražbě, a to kvůli vyšší kupní ceně a nižším nákladům oproti nedobrovolné dražbě. Veškeré finanční náklady v souvislosti s touto exekucí má proto nést oprávněný. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vytýká, že se jejími námitkami nezabýval, nevypořádal se s rozhodnými skutečnostmi a své usnesení neodůvodnil. Poukazuje na to, že nebyla poskytnuta ochrana jejím právům ani v předchozím řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 17/2010, Městského soudu v Praze pod sp. zn. 70 Co 18/2017 a Nejvyššího soudu a zdůrazňuje, že předložila studie o možném horizontálním a vertikálním rozdělení nemovitosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, která se domáhá přehodnocení závěrů soudního exekutora. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nenamítá nesprávnost výpočtu nákladů řízení, jejich výslednou částku ani se nevyjadřuje k nadbytečnosti jednotlivých úkonů, které vedly k nákladům oprávněného, její argumentace je založena na tom, že nesouhlasila s "nedobrovolnou dražbou".
Ústavní soud ověřil, že soudní exekutor své rozhodnutí velmi podrobně odůvodnil, objasnil, proč není možné námitky stěžovatelky zohlednit. Rozlišil, které úkony považoval za účelně vynaložené, tj. úkony směřující k nařízení a provedení exekuce, z nichž mají prospěch všichni účastníci řízení, neboť jejich provedením je dokončeno vypořádání spoluvlastnictví; a dále zbytečné úkony, vyvolané snahou stěžovatelky o oddálení nebo zmaření provedení exekuce.
Z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 je zřejmé, že napadené rozhodnutí soudního exekutora řádně přezkoumal, zkonstatoval, že obsahuje náležitosti podle ust. §88 odst. 2 písm. a) - h) exekučního řádu a pochybení neshledal ani v argumentaci soudního exekutora, na níž v plném rozsahu odkázal, neboť se s ní soud zcela ztotožnil. Ústavní soud má za to, že v situaci, kdy k "nedobrovolné dražbě" již došlo, bylo třeba rozhodnout o vzniklých nákladech a tvrzený nesouhlasný postoj stěžovatelky k jejímu provedení nebyl pro rozhodnutí o nákladech řízení podstatným. Ani přes stručnost odůvodnění nelze rozhodnutí soudu z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak Ústavní soud předeslal, jeho úkol nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával výši nákladů řízení, posuzoval účelnost jejich vynaložení, zaujímal direktivní stanovisko k mechanismu jejich výpočtu, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18). Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem soudního exekutora a soudu sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že námitkami stěžovatelky směřujícími proti předcházejícím rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 17/2010, Městského soudu v Praze pod sp. zn. 70 Co 18/2017 a Nejvyššího soudu se v nynějším řízení zabývat nemohl. Ostatně ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. září 2018 sp. zn. II. ÚS 2358/18 odmítnuta jako opožděná.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu