ECLI:CZ:US:2020:1.US.232.20.1
sp. zn. I. ÚS 232/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Libuše Karbanové, zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem, sídlem Karla Engliše 3201/6, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 20 Nd 434/2019-150, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018 č. j. Ncp 907/2018-48 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. srpna 2018 č. j. 38 Cm 190/2017-149, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podáním ze dne 18. 1. 2020, podaným k poštovní přepravě dne 20. 1. 2020 a označeným jako ústavní stížnost, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů a žádala, aby Ústavní soud vydal závazné stanovisko k věcné příslušnosti soudu. Součástí jejího návrhu byl též podnět, aby Ústavní soud rozhodl, že o její žalobě bude rozhodnuto v jednom řízení.
2. Stěžovatelka nebyla při podání ústavní stížnosti zastoupena advokátem (v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvedla však, že požádala Českou advokátní komoru o jeho určení advokáta. Rozhodnutím České advokátní komory ze dne 20. 2. 2020 byl stěžovatelce určen právní zástupce, který v souladu s výzvou Ústavního soudu vady stěžovatelčina podání odstranil doplněním ústavně právní argumentace založené na tvrzení o porušení jejích práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a petitorně požadující zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů. Vzhledem k povinnosti právního zastoupení již od okamžiku zahájení řízení o ústavní stížnosti, která z materiálního pohledu znamená, že ústavní stížnost, jakož i její následné doplňky, musí být sepsány advokátem anebo jím alespoň výslovně aprobovány, přihlížel v posuzované věci Ústavní soud pouze k argumentaci formulované právním zástupcem stěžovatelky, podáním sepsaným samotnou stěžovatelkou se nezabýval.
3. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se v řízení zahájeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") žalobou proti žalovaným Společenství vlastníků X (dále jen "společenství"), Martině Machačové, Jakubu Pomothy, Filipu Jonečkovi a Petru Vedralovi domáhala vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění společenství a jmenování opatrovníka této právnické osobě (návrhy I. a II.), navrhla, aby soud zakázal žalovaným fyzickým osobám a dalším neznámým osobám přístup a nakládání se společnými financemi společenství (návrh III.), uložil žalovaným povinnost neprodleně zprůhlednit výdaje, zprávy o hospodaření a výpisy z bankovního účtu od r. 2002 (návrh IV.) a vyslovil neplatnost kupních smluv uzavřených od 20. 7. 2017 ohledně prodeje bytů s adresou X (návrh V.). Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením (stěžovatelkou mylně označeným jako rozsudek) rozhodl, že věci dle návrhů III., IV. a V. se vylučují k samostatnému řízení, neboť měl za to, že u těchto věcí není dána jeho věcná příslušnost.
4. Krajský soud poté předložil věci (návrhy III., IV. a V.) Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí podle §104a odst. 2 o. s. ř. Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Liberci.
5. Stěžovatelka podala k Nejvyššímu soudu "podnět k přezkumu řízení o věcné příslušnosti soudu u Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018, usnesení č. j. Ncp 907/2018-48", ve kterém žádala jednak zrušení usnesení vrchního soudu a vydání rozhodnutí, že věcně a místně příslušným k projednání její žaloby je krajský soud. Podnět stěžovatelky posoudil Nejvyšší soud jako dovolání proti usnesení vrchního soudu a ústavní stížností napadeným usnesením je odmítl s odkazem na §237 o. s. ř., neboť nesměřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu a není proti němu dovolání přípustné.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka připustila, že při striktně formálním výkladu norem občanského soudního řádu by nebylo v podstatě čeho vytknout, je však přesvědčena o přepjatě formální aplikaci práva, neboť nic nebránilo tomu, aby i ve věcech, k nimž jsou jinak příslušné okresní soudy, rozhodl v rámci jednoho řízení soud krajský. Návrhy byly vzájemně propojeny a vyloučením tří z nich k samostatnému projednání ztratí na souvislosti, postupem civilních soudů také dochází k neodůvodněným průtahům. Stěžovatelka proto podala Nejvyššímu soudu podnět k přezkumu řízení o věcné příslušnosti Vrchního soudu v Praze, Nejvyšší soud však místo toho, aby podání posoudil podle obsahu, tj. jako podnět k přezkumu řízení, si jej svévolně vyložil jako dovolání, které odmítl.
7. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem o Ústavním soudu, tedy mimo jiné též to, zda je přípustná a zda byla podána včas.
8. K napadenému usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení věci dle návrhů na zamezení k přístupu a nakládání se společnými financemi, na uložení povinnosti neprodleně zprůhlednit výdaje, zprávy o hospodaření a výpisy z bankovního účtu od roku 2002 a na vyslovení neplatnosti kupních smluv uzavřených od 20. 7. 2017 ohledně prodeje bytů s adresou X, k samostatnému řízení, Ústavní soud uvádí, že jde o rozhodnutí ryze procesní povahy, neboť se jím upravuje postup v řízení. Pro tuto svoji povahu (nebylo jím meritorně rozhodnuto o uplatněných návrzích) je zcela nezpůsobilé být předmětem ústavně právního přezkumu, neboť není schopno jakkoli zasáhnout do práv, natož do práv ústavně zaručených. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný, případně by učinil zcela extrémní závěry, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 (N 131/50 SbNU 149), usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 540/19 a další]. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
9. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu, jímž bylo podle §104a odst. 2 o. s. ř. rozhodnuto, že k projednání vyloučených návrhů stěžovatelky je věcně příslušný Okresní soud v Liberci, je přípustná, neboť zákon stěžovatelce žádný další procesní prostředek k ochraně jejích práv proti rozhodnutí podle §104a odst. 2 o. s. ř. neposkytuje (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 3353/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z ústavní stížnosti ani z příloh k ní připojených se nepodává, kdy bylo napadené rozhodnutí stěžovatelce doručeno, Ústavní soud však dovodil, že tomu tak bylo nejpozději dne 17. 1. 2019; tímto dnem je datován její přípis adresovaný předsedovi vrchního soudu, doručený dne 23. 1. 2019, ve kterém vznáší kritické připomínky k postupu vrchního soudu a jeho rozhodnutí.
10. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. Ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ustanovením kogentním a neumožňuje prominutí zmeškání lhůty, či její prodloužení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 110/94 ze dne 16. 11. 1994, U 21/2 SbNU 255). Proto v posuzované věci je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu marně uplynula nejpozději dnem 18. 3. 2019 (pondělí). Podala-li stěžovatelka ústavní stížnost až dne 20. 1. 2020, je zřejmé, že lhůtu k jejímu podání zmeškala a ústavní stížnost je třeba v této části odmítnout.
12. Procesní předpoklady řízení splňuje ústavní stížnost pouze v části, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto přezkoumal napadené usnesení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
13. Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu soudu, že její podnět k přezkumu řízení o věcné příslušnosti soudu posoudil jako dovolání. Stěžovatelka však nebere v úvahu pravidla stanovená občanským soudním řádem pro zkoumání věcné příslušnosti soudu (§104a), která Nejvyššímu soudu umožňují rozhodnout o věcné příslušnosti soudu pouze tehdy, bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem (§104a odst. 4 o. s. ř.). To se v posuzované věci nestalo. Krajský soud, u kterého bylo řízení zahájeno, měl za to, že u tří z pěti žalobních návrhů není dána jeho věcná příslušnost a věc předložil nadřízenému vrchnímu soudu; vrchní soud rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci (tří návrhů) je věcně příslušný konkrétní okresní soud. Za dané situace zákon neumožňuje Nejvyššímu soudu jakkoli "přezkoumávat řízení o věcné příslušnosti soudu" a vstupovat do kompetence vrchního soudu svým vlastním rozhodnutím.
14. Nejvyšší soud nepochybil, pokud procesní úkon stěžovatelky označený jako podnět posoudil jako dovolání; v opačném případě by o něm nemohl rozhodnout. Odmítnutí dovolání proto, že nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (v takovém postavení vrchní soud nerozhodoval) a je tudíž nepřípustné, je závěrem, kterému Ústavní soud nemá co vytknout.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako podanou po lhůtě stanovené zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu