ECLI:CZ:US:2020:1.US.2336.20.1
sp. zn. I. ÚS 2336/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Davidem Termerem, Ph.D. Opatovická 156/24, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 4 T 103/2017, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 9 To 30/2019 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 435/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 8. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 trestního zákoníku. Současně bylo tímto rozsudkem upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 8 T 52/2017.
4. K podanému odvolání stěžovatele i státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 9 To 30/2019 tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině za přečiny pomluvy a křivého obvinění odsoudil stěžovatele i za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 28 měsíců. Na základě podaného dovolání byl rozsudek odvolacího soudu zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 4 Tdo 1137/2019-955. Následně rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým došlo k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a to ohledně výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu a dále znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině přečinu pomluvy dle §184 odst. 1 trestního zákoníku tak, že je stěžovatel vinen jednáními blíže popsanými ve výroku pod bodem III. Za jednání obsažené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 27 měsíců. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy bez uspokojivého odůvodnění odmítaly provést důkazy, které navrhoval a které by měly zásadní dopad na posouzení jeho zavinění ve vztahu ke spáchaným trestným činům. Městský soud považoval stěžovatelem navržené důkazy za nadbytečné. Stran provedených důkazů dospěly obecné soudy podle stěžovatele k chybným závěrům. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by jím učiněná podání byla zveřejněna v rámci konkurzního řízení. Obecné soudy se dostatečně nezabývaly jím předloženými listinami. Podání stěžovatele byla jen součástí soudního spisu a v konkurzní evidenci zveřejněna nebyla. Mohl se tak s nimi seznámit jen omezený okruh osob. Skutková zjištění obecných soudů jsou tak podle stěžovatele v extrémním nesouladu s konečnou právní kvalifikací.
III.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, tyto si provedením relevantních důkazů vytvořily dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnovaly i hodnocení důkazů. Přitom vyhodnotily jejich obsah a zároveň podrobně vyložily a odůvodnily (v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzaly za prokázané.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Namítá-li stěžovatel, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). Z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že tento se navrženými a neprovedenými důkazy zabýval, přičemž uvedl, z jakého důvodu další stěžovatelem navržené důkazy prováděny nebudou (srov. str. 14 a násl. a str. 18).
10. Poukazuje-li stěžovatel, na to, že jím zaslané listiny nebyly zveřejněny v rámci konkurzního řízení, lze jej odkázat na str. 13 napadeného rozsudku městského soudu, kde se soud s touto námitkou vypořádal. Nad uvedené lze uvést, že i kdyby stěžovatelovy listiny nebyly zveřejněny, byl by jimi vytvářen určitý obraz o poškozené v očích zaměstnanců soudu, s nimiž musí při výkonu svého povolání dnes a denně spolupracovat.
11. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu