ECLI:CZ:US:2020:1.US.2350.20.1
sp. zn. I. ÚS 2350/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Sokolovská 6234/64, 708 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 544/2020-1688 ze dne 27. 5. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 51/2019-1557 ze dne 29. 8. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 49 T 4/2018-1435 ze dne 17. 5. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku, zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jichž se měl dopustit způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl i o náhradě škody ve vztahu k jednotlivým poškozeným.
K odvolání stěžovatele, státního zástupce a nezletilých poškozených Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil napadený rozsudek krajského soudu s výjimkou výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku, zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy, jakož i za sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, ohledně něhož zůstal výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud současně rozhodl též o nárocích na náhradu škody. Následné dovolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se vytýkaného jednání nedopustil, což dle něj plyne ze svědeckých výpovědí, které, spolu se znaleckým dokazováním, v ústavní stížnosti podrobil zevrubnému kritickému hodnocení a které dle jeho názoru soudy buď nevzaly patřičně v úvahu, anebo se náležitě nezabývaly jejich věrohodností. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že s ohledem na změnu právní kvalifikace měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, a nikoli je změnit. Závěrem označil uložený trest za nepřiměřeně přísný. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je předně nucen poznamenat, že námitky stěžovatele jsou v převážné míře ryze skutkového charakteru. V té spojitosti se sluší uvést, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti žádným kvalifikovaným způsobem nevyvrací vlastní vývody soudů, které učinily na podkladě provedeného dokazování, pouze na výpovědích a výsleších svědků a znalců buduje své vlastní dílčí závěry bez bližší souvztažnosti k tomu, jak ke skutkovému stavu dospěly právě soudy v napadených rozhodnutích. Z těchto důvodů není tato skutková argumentace stěžovatele způsobilá stát se ústavně relevantním předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o nynější ústavní stížnosti.
Co se týče námitky stěžovatele stran tvrzeného procesního pochybení odvolacího soudu v souvislosti se změnou právní kvalifikace, nutno podotknout, že touto výhradou se podrobně zabýval jak soud odvolací (srov. body 23 - 28 rozsudku vrchního soudu), tak i soud dovolací (viz body 36 - 41 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), byť posledně jmenovaný tak učinil nad rámec rozsahu dovolacího přezkumu. Z hlediska zachování práva na spravedlivý proces je podstatná ta skutečnost, že vrchní soud v rámci nařízení veřejného zasedání k projednání podaných odvolání zaslal stěžovateli i jeho obhájci přípis, v němž je mimo jiné upozornil na možnost změny v právní kvalifikaci dílčího skutku a zároveň je vyzval, aby nejpozději do termínu konání veřejného zasedání sdělili odvolacímu soudu případné konkrétní důkazní návrhy, vztahující se právě k této otázce, čehož obhajoba také využila. Vrchní soud tedy obhajobě poskytl náležitý procesní prostor k uplatnění odpovídající argumentace, včetně prostoru pro doplnění dokazování, pročež Ústavní soud žádné pochybení na straně odvolacího soudu neshledal. Za této situace nebyl odvolací soud povinen rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V podrobnostech lze na výše specifikované pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí zcela odkázat.
Námitce stěžovatele ohledně nepřiměřeně přísného trestu rovněž nemohl Ústavní soud přisvědčit. Jednak ji stěžovatel v ústavní stížnosti zformuloval v obecné poloze, bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění, jednak trest odnětí svobody uložený v polovině zákonné trestní sazby, jíž byl stěžovatel za veškeré sbíhající se trestné činy ohrožen (tj. při rozpětí 5 - 12 let), nelze rozumně považovat za nepřiměřený při absenci vskutku zásadních polehčujících okolností či jiných skutečností, majících významný vliv na délku tohoto druhu trestu (kupř. excesivní délka trestního řízení aj.). Ani zde Ústavní soud žádné nedostatky na straně soudů nezjistil.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu