ECLI:CZ:US:2020:1.US.2360.20.1
sp. zn. I. ÚS 2360/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Lacného, zastoupeného JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 38, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 95/2020-306 ze dne 25. 5. 2020, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Marie Šromotové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadenými výroky rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") byla stěžovateli, osvobozenému v řízení od soudních poplatků, jako neúspěšnému účastníkovi uložena povinnost k náhradě nákladů nalézacího (60 548 Kč) i odvolacího (6 728 Kč) řízení k rukám státu podle §149 odst. 2 o. s. ř., spočívajících v odměně a hotových výdajích advokáta ustanoveného v řízení úspěšné vedlejší účastnici.
2. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Jednak stěžovatel zpochybňuje účelnost vedlejší účastnicí (resp. státem ve prospěch vedlejší účastnice) vynaložených nákladů, kterou odvolací soud podle jeho názoru nijak neodůvodnil, dále poukazuje na §148 odst. 1 o. s. ř. a skutečnost, že byl v řízení osvobozen od soudních poplatků. Uvedené ustanovení podle stěžovatele bránilo soudu v postupu podle §142 odst. 1 o. s. ř., na které v odůvodnění odkazuje; odůvodnění napadených výroků rozsudku je podle stěžovatele nepřezkoumatelné.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná. Ústavní soud si vyžádal procesní spis a vyjádření účastníka řízení, jež následně zaslal stěžovateli k replice; vzhledem k výroku svého rozhodnutí však nepovažuje za nutné jejich obsah blíže rekapitulovat.
4. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice. Jako orgán ochrany ústavnosti přezkoumává nákladové výroky velmi zdrženlivě, neboť jako pouhý derivát (nikoli podstata) soudního řízení mohou zasáhnout základní práva jednotlivce výjimečně, a jen v případech extrémního vykročení z procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3973/18 ze dne 18. 12. 2018 a v něm citovanou judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V projednávané věci Ústavní soud okolnosti nasvědčující takto výjimečné situaci neshledal (srov. shodně body 13 a 14 usnesení sp. zn. III. ÚS 2724/19 ze dne 22. 10. 2019, vydaného v obdobné věci).
5. Z ústavněprávního hlediska se stěžovatel domáhá kromě nápravy nedostatečného odůvodnění napadených výroků, které by znamenalo porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, také garance článku 37 odst. 2 Listiny, zaručujícího jednotlivci právo na právní pomoc, jehož součástí je také právo na bezplatnou právní pomoc v případě hmotné nouze jednotlivce; bez něj by uvedená garance byla vyprázdněna. Splní-li proto žadatel zákonem stanovené náležitosti (zde §138 odst. 1, popř. §30 odst. 1 o. s. ř.), je mu soudem přiznáno osvobození od soudních poplatků, a v případě potřeby též ustanoven advokát, aby mohl v soudním řízení účinně bránit svá práva (v souzené věci se poněkud netypicky dostalo právní pomoci oběma účastníkům řízení před obecnými soudy - stěžovateli i vedlejší účastnici).
6. Uvedené procesní záruky zásadně slouží především k zajištění procesní rovnosti účastníků (srov. dále čl. 37 odst. 3 Listiny), nesouvisejí s úspěšností žalobou uplatněného nároku, či uplatněné procesní obrany žalovaného. Právo na právní pomoc tak nezaručuje jednotlivci, že bude chráněn před náhradou nákladů, které v řízení mohou vzniknout, např. v důsledku neúspěchu ve věci. Shodně se k výkladu čl. 37 odst. 2 Listiny staví i komentářová literatura: "Právo na právní pomoc v tvrzené hmotné nouzi však automaticky nezbavuje zastoupenou osobu břemene všech nákladů v případě neúspěchu (typicky náklady, které za řízení vznikly státu, a náklady protistrany). Má zajistit spravedlivý proces každému, bez ohledu na jeho aktuální majetkový status po dobu řízení. Neznamená imunitu před všemi nepříznivými majetkovými důsledky možného neúspěchu ve věci." (BAŇOUCH, H. in WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL I. a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 776.).
7. Nemohlo být proto porušeno legitimní očekávání ochrany majetkových práv stěžovatele, dovozované z čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť to z čl. 37 odst. 2 Listiny neplyne. Stěžovatel neměl z čeho dovozovat své očekávání, že v případě neúspěchu nemůže být postižen povinností nést náklady protistrany; z tohoto pohledu není rozhodné, že v daném případě nesl náklady protistrany stát, neboť vedlejší účastnice - stejně jako stěžovatel - také splňovala podmínky §138 odst. 1 o. s. ř. a byl jí ustanoven advokát. Jinými slovy, stěžovatel nedisponoval právem, jež by mu bylo odvolacím soudem odňato [srov. shodně též usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]; bylo na něm a jemu ustanoveném právním zástupci, aby zvážili šance na úspěch v řízení a rizika spojená s případným neúspěchem.
8. Výklad podústavního práva ze strany odvolacího soudu, který §149 odst. 2 o. s. ř. považuje za speciální ve vztahu k obecnějšímu §148 odst. 1 o. s. ř., je tak z ústavněprávního pohledu přijatelný a nedotýká se základních práv stěžovatele. Odvolací soud mohl sice uvést již v odůvodnění napadeného rozhodnutí (nikoli až ve vyjádření vyžádaném Ústavním soudem), že kromě §142 odst. 1 o. s. ř. aplikuje v první řadě §149 odst. 2 o. s. ř., a jak vidí vzájemný vztah posledně uvedeného ustanovení k §148 odst. 1 o. s. ř., zrušit však jeho rozhodnutí pro nedostatky v odůvodnění, aniž by kasační zásah Ústavního soudu měl s ohledem na výše uvedené jakýkoli vliv na právní postavení stěžovatele, by bylo zbytečným formalismem, proto takto Ústavní soud nerozhodl.
9. K námitce stěžovatele, že změní-li odvolací soud nákladový výrok soudu prvního stupně, je řízení o nich prakticky jednostupňové a stěžovatel nemá k dispozici efektivní prostředek obrany, je nutno uvést, že z ústavního pořádku právo na odvolání v civilním řízení neplyne. Je věcí zákonodárce, jak systém opravných prostředků nastaví a v jakých případech je účastníkům řízení zpřístupní; ani tato tvrzená skutečnost porušení základních práv stěžovatele nezakládá.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorické návrhy stěžovatele na odklad vykonatelnosti a náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem sdílí podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu