ECLI:CZ:US:2020:1.US.2361.20.1
sp. zn. I. ÚS 2361/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, 370 10 České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 208/2020-955 ze dne 14. 7. 2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 6 P 235/2017-892 ze dne 15. 6. 2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná zejména čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a z pohledu jeho nezletilého dítěte také čl. 9 odst. 3, čl. 16 a čl. 19 Úmluvy o právech dítěte.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným usnesením městského soudu bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 6 P 235/2017-892 ze dne 15. 6. 2020 tak, že došlo ke změně úpravy běžného styku stěžovatele s nezletilou dcerou s tím, že první tři styky se uskuteční s asistencí pracovníků organizace Area Fausta při předávání a přebírání dcery. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že rozhodnutí konzervují matkou uměle vytvořený stav odmítání styku se stěžovatelem ze strany nezletilé, napadená rozhodnutí jsou svévolná (zejména rozhodnutí a odůvodnění odvolací instance); stěžovatel namítá rozpor s provedenými důkazy a skutkovým stavem i porušení práva na rozhodování v přiměřené době.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy. V nyní posuzovaném případě konkrétně městský soud v řízení o podaném odvolání, resp. Obvodní soud pro Prahu 9 v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření. Stěžovatel však svým návrhem staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však ex constitucionem nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že se již v minulosti vyjádřil ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, přičemž formuloval závěr (s nemalou mírou rezervovanosti), že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.
Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové formy protiústavnosti však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud znovu upozorňuje na rezervovanost své ingerence do rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních v rodinných věcech, zvláště pak za situace, kdy řízení ve věci samé (tj. o péči, výživě a styku s nezletilou dcerou) stále probíhá. Ústavní soud proto apeluje na zdravý rozum a cit obou rodičů v této nelehké době a uvádí, že vzájemnou dohodu mezi rodiči – navzdory jejich komplikovanému vztahu – nemůže nahradit žádné soudní rozhodnutí, které se pro strany „sporu“ může ve svém finálním důsledku vždy jevit jako nespravedlivé. Ústavní soud v tomto kontextu ještě doplňuje (ostatně jak vyplývá z jeho judikatury), že jsou to především civilní soudy, kterým náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, přijaly příslušná rozhodnutí, přičemž Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního „rozhodce“ (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015). Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu