ECLI:CZ:US:2020:1.US.2368.20.1
sp. zn. I. ÚS 2368/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Š. M., zastoupeného Mgr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou, sídlem Starostrašnická 199/42, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 475/2020-710 ze dne 27. května 2020, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 231/2019-643 ze dne 16. ledna 2020 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 16 T 117/2018-596 ze dne 5. září 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 16 T 117/2018, ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Předmětného trestného činu se měl dopustit stručně řečeno tak, že požadoval po poškozených zaplacení 60 tisíc eur s tím, že jen předává vzkaz jistého "K.", ze kterého má strach, že ho zastřelí, a který se údajně v případě nesplnění požadavku za poškozenými dostaví osobně. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové stěžovatelovo odvolání zamítl. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízení před soudy vznášel námitku podjatosti předsedy senátu prvního stupně a námitku místní nepříslušnosti soudu, aniž by o nich bylo zákonem předvídaným způsobem rozhodnuto. Dále namítá, že soudy při ukládání trestu v rozporu s §92 trestního zákoníku nepřihlédly k tomu, že byl stěžovatel po dobu 4 měsíců nezákonně ve vazbě, a uložily mu tak nezákonný trest.
Stěžovatel brojí i proti skutkovým závěrům soudů, neboť údajně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z nich má plynout, že poškozené nenutil nic konat ani jim nevyhrožoval násilím či jinou obdobnou těžkou újmou. Setkal se s nimi pouze proto, že sám měl strach z následků neuposlechnutí požadavku třetí osoby. Ze stejných důvodů stěžovatel tuto třetí osobu neidentifikuje, orgány činné v trestním řízení nicméně vycházely z toho, že žádná třetí osoba neexistuje, ačkoli se to neprokázalo.
I kdyby přitom Ústavní soud dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty zločinu vydírání, byly by dle stěžovatele splněny podmínky §21 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a trestnost jeho jednání by zanikla. Stěžovatel totiž údajně jednoznačně a dobrovolně neučinil vše, co by pro dokonání trestného činu bylo zapotřebí, jelikož poškozeným nesdělil číslo bankovního účtu, na který měli peníze zaslat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zjištění viny a vyměření spravedlivého trestu zásadně náleží trestním soudům, do jejichž soustavy Ústavní soud nepatří, pročež mu ani zásadně nenáleží do uvedené činnosti zasahovat. V posuzované věci soudy provedly dostatek důkazů, zjistily skutkový stav, o němž neměly rozumné pochybnosti, a logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč ve zjištěném jednání shledávají naplnění skutkové podstaty trestného činu. V rámci toho se soudy zabývaly povahou stěžovatelových výhružek (které vyložily jako tzv. nepřímou výhružku; viz body 16 a 17 napadeného usnesení krajského soudu), jeho možnou obavou z jednání jistého K. (viz bod 14 napadeného rozsudku okresního soudu či bod 21 usnesení napadeného Nejvyššího soudu) i významem nesdělení čísla účtu (viz opět zejména bod 21 usnesení Nejvyššího soudu). Způsob, jakým se soudy s uvedenými námitkami vypořádaly, Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Lze snad jen dodat, že ze skutkové věty rozsudku okresního soudu se nepodává, že by stěžovatel číslo účtu odmítl poškozeným sdělit (svědek Š. u hlavního líčení dokonce uvedl, že číslem účtu stěžovatele v rámci obchodního styku poškození disponovali).
Soudy se důkladně zabývaly i možným promítnutím stěžovatelovy vazby do výše trestu (viz body 19-20 usnesení krajského soudu a bod 26 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž jejich závěr, že §92 odst. 1 a 4 trestního zákoníku se vztahuje na postup při výkonu trestu, nikoli při jeho ukládání, odpovídá textu zákona.
Argumentaci, že nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti a námitce místní nepříslušnosti, stěžovatel neuplatnil v dovolání, Ústavní soud se jí tudíž v souladu se zásadou subsidiarity nezabýval.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu