ECLI:CZ:US:2020:1.US.2386.20.1
sp. zn. I. ÚS 2386/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti D. P., zastoupeného Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 278/2020-402 ze dne 27. 5. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 161/2019-368 ze dne 21. 8. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-město rozsudkem č. j. 12 C 67/2017-284 ze dne 12. 9. 2018 vyhověl žalobě stěžovatele na zaplacení částky 3 774 760 Kč z titulu náhrady škody, jež měla stěžovateli vzniknout nezasláním této částky žalovaným jako advokátem v rozporu se smluvním ujednáním mezi účastníky. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl pro promlčení stěžovatelova nároku. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy nijak nespecifikovaly, jak mohl již od data 12. 5. 2012 vědět, že osobou odpovědnou za škodu je právě žalovaný advokát. Dle jeho názoru od této doby rozhodně nemohla počít běžet subjektivní promlčecí lhůta, neboť optikou běžného člověka nemohl mít v žádném případě jistotu, že za nastalý stav odpovídá žalovaný. Stěžovatel je přesvědčen, že mohl mít najisto postavenu vědomost o tom, že za škodu odpovídá žalovaný, až od zahájení jeho trestního stíhání, a nikoliv dříve. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil a odkázal též na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 834/15 ze dne 30. 3. 2016.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Krajský soud nepochybil, pakliže své měnící (a zamítavé) rozhodnutí založil na závěru o uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. V bodě 6 podrobně rozvedl své úvahy, z nichž je zřejmé, proč považuje den 12. 5. 2012 za určující počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Zabývá se též jejím stavením v průběhu trestního řízení proti žalovanému a jejím pokračováním po pravomocném skončení tohoto řízení. Stěžovatel ve své argumentaci poněkud přehlíží, že v souzené věci jde o otázku promlčení práva na náhradu škody způsobené porušením soukromoprávního závazku plynoucího z příslušného smluvního ujednání mezi ním a žalovaným, konkrétně porušení povinnosti žalovaného zaslat stěžovateli předmětné finanční prostředky v jasně stanovené lhůtě. Jak přiléhavě shrnul Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení, stěžovatel musel mít vědomost o vzniku škody, jelikož neobdržel plnění od žalovaného ve lhůtě 5 pracovních dnů, ačkoliv prokazatelně věděl, že toto plnění již bylo pojišťovnou žalovanému zasláno, o jejím rozsahu, poněvadž z informace od pojišťovny věděl zcela přesnou výši zasílaného pojistného plnění, jakož i o tom, že subjektem odpovědným za její vznik je žalovaný, jehož jako jediného zmíněná smluvní povinnost stíhala. Měl-li přitom pochybnosti o tom, proč mu nebyly prostředky včas zaslány, bylo na něm, aby je svým aktivním jednáním rozptýlil. Byl-li však delší čas nečinný, nemůže z této své pasivity získat vlastní prospěch (str. 4 - 5 napadeného usnesení dovolacího soudu).
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 834/15 ze dne 30. 3. 2016 (N 54/80 SbNU 653) není případný, protože jím řešená věc se týká problematiky určení počátku běhu promlčecí doby ve vztahu ke škodě na zdraví v souvislosti s pochybením při hospitalizaci poškozeného ve zdravotnickém zařízení. Je zřejmé, že se zde počátek této lhůty neodvíjí od jednoznačného smluvního ustanovení, jako tomu bylo v případě stěžovatele. Nadto škodlivý následek na zdraví se může projevit i s určitým časovým odstupem. Právě imperativ zohlednění tohoto faktoru je jedním z poselství citovaného nálezu, jehož nosné závěry tak na nyní řešenou věc nedopadají.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu