ECLI:CZ:US:2020:1.US.239.20.1
sp. zn. I. ÚS 239/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy v právní věci stěžovatele Ing. Přemka Bartoše, o návrhu na zrušení ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2020 doručen návrh nazvaný "Stížnost na postup při výplatě nemocenského", v němž stěžovatel brojí proti ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, na jehož podkladě mu jakožto poživateli starobního důchodu byla krácena výplata nemocenského při dočasné pracovní neschopnosti, která v daném kalendářním roce přesáhla délku 70 dnů. Citované ustanovení podle stěžovatele podrývá princip důvěry v právo, odporuje principu předvídatelnosti práva, je diskriminační a jako takové je protiústavní.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení návrhu, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Jinými slovy řečeno, fyzická osoba není oprávněna se u Ústavního soudu domáhat zrušení ustanovení právního předpisu, bez toho, aniž by současně ústavní stížností brojila proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí, opatření či jinému zásahu orgánu veřejné moci, k němuž by došlo na základě napadeného právního předpisu.
Po přezkoumání předloženého návrhu má přitom Ústavní soud za to, že shora uvedené podmínky v nyní projednávané věci splněny nebyly. Stěžovatel v tomto návrhu totiž nenapadá konkrétní rozhodnutí, opatření nebo jiný akt vydaný v řízení, jehož byl účastníkem, nýbrž se toliko domáhá zrušení části zákona, který je podle něj v rozporu s ústavně zaručenými právy občanů. Samotné prohlášení, že určitý zákon považuje za diskriminační, nelze však považovat za návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona o Ústavním soudu, a na základě takového podání tedy nemůže dojít ani k zahájení řízení o zrušení zákona ve smyslu §64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona o Ústavním soudu.
Za dané situace Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a návrh stěžovatele odmítl jako podaný někým zjevně neoprávněným.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že pokud stěžovatel mínil prostřednictvím návrhu napadnout i samotný postup Okresní správy sociálního zabezpečení Příbram v jeho věci, pak by se jednalo o ústavní stížnost nepřípustnou, neboť ústavní stížnost je možno podat až po vyčerpání všech procesních prostředků, které má stěžovatel k ochraně svých práv k dispozici (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V nyní posuzované věci měl stěžovatel možnost postupem dle §153 odst. 6 zákona o nemocenském pojištění zahájit řízení o dávce a případné negativní rozhodnutí vydané v tomto řízení následně napadnout opravnými prostředky, eventuálně správní žalobou a kasační stížností. Teprve poté by bylo možno považovat jeho ústavní stížnost za přípustnou a bylo by možno s ní spojit návrh na zrušení dotčeného právního předpisu. Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že jakkoliv se může takový postup zdát zdlouhavým, je třeba si uvědomit, že právo podat návrh na zrušení zákona má dle zákona o Ústavním soudu toliko prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců či 17 senátorů a za určitých okolností vláda, senát Ústavního soudu a obecný soud v rámci své rozhodovací činnosti. V případě ostatních navrhovatelů je nutno postupovat, jak bylo výše naznačeno.
Ústavní soud současně nepřehlédl, že návrh stěžovatele trpěl vadou, spočívající v absenci právního zastoupení, které je v řízení před Ústavním soudem v případě fyzických a právnických osob povinné (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož však návrh stěžovatele nebyl z důvodů výše popsaných způsobilý věcného projednání, nevyzýval Ústavní soud stěžovatele, aby zmíněnou vadu odstranil, neboť na výsledku řízení o jeho návrhu by to nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu