ECLI:CZ:US:2020:1.US.24.19.1
sp. zn. I. ÚS 24/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti PREdistribuce, a.s., se sídlem Svornosti 3199/19a, 150 00 Praha 5, zastoupené Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem Náprstkova 276/2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 394/2017-141 ze dne 3. 10. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 494/2015-106 ze dne 17. 8. 2016 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 38 C 141/2014-77 ze dne 5. 6. 2015 zamítl žalobu, jíž se obchodní společnost PRAGA 2000, spol. s r. o. domáhala po stěžovatelce vyklizení v rozsudku blíže specifikovaných nebytových prostor, v nichž stěžovatelka provozovala trafostanici, a to na základě výpovědi nájmu těchto nebytových prostor, k níž žalobkyně přistoupila pro nezaplacení splatného nájemného za období prvního čtvrtletí roku 2013 ze strany stěžovatelky. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil vyklidit předmětné nebytové prostory do jednoho roku od právní moci rozsudku. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž příkladmo odkázala, vyžadující mj. skutkovou nezaměnitelnost důvodu výpovědi nájmu nebytových prostor, aniž tento svůj postup adekvátně zdůvodnil. Městský soud dle jejího názoru pochybil i při hodnocení její námitky, že výpověď nájmu je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud na podporu svých úvah neuvedl žádnou judikaturu. Stěžovatelka též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že změna platebního místa nevyžadovala změnu nájemní smlouvy. Rozhodnutí městského soudu pro ni bylo překvapivé. Nejvyššímu soudu vytkla, že nevypořádal všechny v dovolání vymezené právní otázky, své rozhodnutí sám nedostatečně odůvodnil, přičemž toto odůvodnění obsahově protiřečí odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí založil na těch stěžejních právních otázkách, na nichž své rozhodnutí vybudoval odvolací soud, a sice na bezvadnosti výpovědi nájemní smlouvy a na absenci okolností, v nichž by bylo lze spatřovat rozpor této výpovědi s dobrými mravy ze strany žalobkyně jako pronajímatelky. Ohledně prvně uvedené právní problematiky Nejvyšší soud srozumitelně vyložil, že jeho rozhodovací praxe v otázce dostatečné určitosti důvodu výpovědi nájmu nebytových prostor prošla vývojem a postupně se ustálila na závěru, že absence konkrétního výpovědního důvodu, resp. jeho nedokonalé vymezení, nemá za následek její neplatnost pro neurčitost, jestliže povinnost jej uvést (náležitě vymezit) nestanoví zákon ani smlouva mezi účastníky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 750/2009 ze dne 27. 7. 2010 a na něj navazující rozhodnutí). Odtud je zřejmé, že odvolací soud se této judikatuře nezpronevěřil. Ba naopak sám dospěl k závěru, že nejenže žalobkyně ve výpovědi takový důvod uvedla (nezaplacení dlužného nájemného), ale současně bylo třeba text výpovědi vnímat i v kontextu předcházející korespondence mezi účastníky, z níž bylo patrné, o jaké nájemné se jedná. Výpověď byla fakticky vyvrcholením výměny stanovisek účastníků.
Pokud jde o druhou otázku, tedy zda se odvolací soud neodchýlil od judikatury týkající se rozporu výpovědi nájmu s dobrými mravy, Nejvyšší soud se mohl omezit toliko na obecné sdělení, že dle ustálené rozhodovací praxe lze žalobu na vyklizení zamítnout pro rozpor s dobrými mravy jen ve zcela mimořádných případech, a sice za účelem odstranění přílišné tvrdosti zákona. Konkrétní posouzení těchto mimořádných případů je ovšem v každém jednotlivém případě jedinečné a závislé na skutkových okolnostech, které ale dovolacímu přezkumu bez dalšího nepodléhají. Ústavní soud pokládá takové odůvodnění za srozumitelné i dostatečné. K tomu se sluší dodat, že Nejvyšší soud nebyl povinen se zabývat i zbývajícími, stěžovatelkou v dovolání předestřenými otázkami. S výjimkou vlivu práva veřejného na právo soukromé založila stěžovatelka své otázky na subjektivně laděných předpokladech (viz kupř. otázka uvedená pod č. 4, v níž bez dalšího presumuje, že žalobkyně očividně sledovala zájem ji poškodit). Takové otázky, založené na vlastním hodnocení skutkového stavu, a nikoli na jeho hodnocení odvolacím (potažmo nalézacím) soudem, však nejsou způsobilé stát se předmětem dovolacího přezkumu. Jde o odchylný výklad skutkového děje, který v dovolání nemá místo. Pokud jde o argumentaci veřejným zájmem (spočívajícím v distribuci elektrické energie), v němž stěžovatelka spatřuje překážku vyhovění žaloby na vyklizení, ta se míjí s ryze soukromoprávní povahou souzené věci.
Ústavní soud nezjistil ústavně relevantní nedostatky ani v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Z objektivního hlediska nemohlo být jeho rozhodnutí pro stěžovatelku překvapivé, jelikož odvolací soud vyšel z výhrad vznesených žalobkyní v samotném odvolání. Stěžovatelka přitom netvrdí, že se s jeho obsahem nemohla seznámit. Odvolací soud přiléhavě zdůvodnil, proč žalobě vyhověl. V tomto směru též dostatečně reagoval na námitky stěžovatelky. Vyložil, proč změna čísla účtu nepředstavovala zásadní změnu platebních podmínek vyžadujících též změny nájemní smlouvy. Zde zdůraznil, že ve smlouvě nebylo ujednáno hrazení nájemného na konkrétní účet, bankovní spojení je uvedeno jen v označení stran smlouvy v jejím záhlaví. Obdobně se městský soud vypořádal i s argumentací stěžovatelky stran jí tvrzeného rozporu jak s dobrými mravy, tak i veřejným zájmem (viz str. 4 - 5 rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatelka s těmito konkrétními úvahami polemizuje pouze ve skutkové rovině, nikoli z ústavněprávního hlediska. Řízení o ústavní stížnosti ovšem již není pokračováním nalézacího či odvolacího řízení, a proto není možné se v něm (bez dalšího) domáhat revize dílčích skutkových závěrů. Městský soud z provedeného dokazování učinil přesvědčivé vývody, které nelze považovat za exces, natož extrémní.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu