ECLI:CZ:US:2020:1.US.2401.20.1
sp. zn. I. ÚS 2401/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ireny Kuligové, zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem Ostrava, 28. října 219/438, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2020 č. j. 71 Co 110/2020-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 2. 2020 č. j. 7 C 95/2019-59 nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, neboť přes výzvu soudu nedoložila své poměry. Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání ze dne 27. 3. 2020, které nijak neodůvodnila a neuvedla v něm ani odvolací návrh.
Napadeným usnesením krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto, že se usnesení okresního soudu potvrzuje. Odvolací soud uvedl, že stěžovatelka podala žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, avšak na výzvu soudu prvního stupně k doložení svých osobních, majetkových a finančních poměrů do dne rozhodnutí soudu prvního stupně a ani do rozhodnutí odvolacího soudu nijak nereagovala. S ohledem na pasivitu stěžovatelky odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že nelze přiznat osvobození od soudních poplatků, potažmo jí ustanovit zástupce.
Stěžovatelka namítá, že měla být postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k opravě a doplnění podaného "blanketního" odvolaní v přiměřené lhůtě a měla být poučena o náležitostech podání podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud připomíná, že konstrukce §138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Předpokladem osvobození od soudních poplatků je však řádné doložení poměrů účastníka řízení.
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že s ohledem na pasivitu stěžovatelky, která přes řádnou výzvu soudu prvního stupně ani do rozhodnutí odvolacího soudu nijak nereagovala a své podání nedoplnila, neshledal důvod, aby stěžovatelku v souvislosti s jejím stručným odvoláním fakticky znovu vyzýval k doplnění žádosti o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud tak odvolání stěžovatelky neodmítl jako vadné, ale s ohledem na uvedené prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Ústavní soud v uvedeném postupu s ohledem na konkrétní okolnosti věci neshledává pochybení, jež by svou intenzitou dosahovalo porušení ústavnosti. Stěžovatelka, ač byla řádně seznámena s tím, jakým způsobem má svou žádost o osvobození od soudních poplatků doplnit, na výzvu soudu nijak nereagovala a ani v podaném odvolání nijak neargumentovala způsobem, který by mohl vést k posouzení její žádosti (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 379/18). Ostatně stěžovatelka má možnost v rámci řízení žádat o osvobození od soudních poplatků opakovaně a především řádně. Ústavní soud rovněž připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu