ECLI:CZ:US:2020:1.US.2408.19.1
sp. zn. I. ÚS 2408/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Karvinská hornická nemocnice, a. s., sídlem Zakladatelská 975/22, Karviná - Nové Město, zastoupené Mgr. et. Mgr. Janou Jankovou, advokátkou sídlem Aksamitova 1071/1, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. března 2019, č. j. 23 C 217/2018-49, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 11. června 2019, č. j. 23 C 217/2018-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje (dále jen "policejní ředitelství") požádalo stěžovatelku, která je zdravotnickým zařízením, o lékařský posudek v souvislosti se správním řízením ve věci služebního poměru, resp. posouzení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na zdraví vzniklou nemocí z povolání. Stěžovatelka zaslala policejnímu ředitelství lékařský posudek o neuznání nemoci z povolání (dále jen "lékařský posudek"), podmíněný zaplacením částky 2000 Kč, kterou policejní ředitelství uhradilo. Následně podanou žalobou u Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") se policejní ředitelství po stěžovatelce domáhalo vydání předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem shledal žalobu policejního ředitelství plně důvodnou. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka požadovala přímou platbu za lékařský posudek neoprávněně, protože tento zdravotní výkon je jí plně hrazen z veřejného zdravotního pojištění.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že okresní soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že se při hodnocení důkazů nijak nevypořádal s některými důkazy předloženými stěžovatelkou. Konkrétně v této souvislosti stěžovatelka uvádí, že v řízení před okresním soudem odkazovala na ustanovení §15 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."), ale okresní soud se s tímto důkazem nijak nevypořádal a nepodal výklad, v čem v daném případě lékařského posudku spatřuje zachování zlepšení zdravotního stavu pojištěnce. V této souvislosti stěžovatelka dále na podporu své argumentace uvádí, že z výkladu ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 373/2011"), vyplývá, že lékařský posudek je oddělitelnou zdravotní službou. Stěžovatelka dále uvádí, že se napadené rozhodnutí opírá o stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 21. 1. 2018, které je podle stěžovatelky neopodstatněné. Odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu je podle stěžovatelky také rozporuplné, neboť v něm okresní soud uzavřel, že úhrada za vystavení lékařského posudku je neoprávněná, neboť má být podle mínění soudu obsažena v samotném výkonu č. 41040. Přitom sám okresní soud v bodě č. 26 odůvodnění svého rozsudku informuje stěžovatelku, že úhradu nesprávně "nasměrovala", neboť ta měla být požadována po Ministerstvu vnitra. Porušení právní jistoty a legitimního očekávání spatřuje stěžovatelka v tom, že úhrada částky 2000 Kč - jako úhrada za odborný výkon kvalifikovaného lékaře se specializovanou způsobilostí - byla od samého počátku jednou z podmínek, za kterých Ministerstvo zdravotnictví povolení k uznávání nemoci z povolání udělilo podle §66 zákona č. 373/2011.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Namítá-li stěžovatelka, že se okresní soud v rámci dokazování nevypořádal s odkazy stěžovatelky na zákony č. 48/1997 Sb. a č. 373/2011 Sb., Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení §121 občanského soudního řádu není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, resp. v nich obsažená právní úprava (zásadu "iura novit curia - soud zná právo"). Proto výklad práva může být předmětem vyjádření stran, nikoli však dokazování. Předmětný okruh námitek je proto ve své podstatě pouhou polemikou stěžovatelky s právními závěry okresního soudu na úrovni podústavního práva. Stěžovatelka se tak po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů okresního soudu způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům okresního soudu však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že okresní soud svá rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Uvedené platí i pro nesouhlas stěžovatelky se závěry obsaženými ve stanovisku Ministerstva zdravotnictví ze dne 21. 1. 2018, se kterými se okresní soud ztotožnil.
Ústavní soud dále nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že napadené rozhodnutí je neústavní z důvodu jeho vnitřního rozporu s ohledem na bod č. 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí. V tomto bodě okresní soud konstatuje, že v případě názoru stěžovatelky, že lékařský posudek není hrazen ze zdravotního veřejného pojištění, mělo být zasláno vyúčtování Ministerstvu vnitra, což stěžovatelka neučinila. Uvedené tedy ve vztahu k existenci bezdůvodného obohacení v posuzované věci nepředstavuje nosné důvody rozsudku (ty jsou obsaženy zejména v bodech 22. až 24.), ale spíše jde o úvahy vyslovené jako obiter dictum v reakci na námitky stěžovatelky. Ani tato námitka stěžovatelky proto nedosahuje ústavněprávní intenzity.
Pro úplnost Ústavní soud k námitce porušení právní jistoty a legitimního očekávání dodává, že mu není zřejmé, jakým způsobem mohlo být stěžovatelce rozhodnutím podle §66 zákona č. 373/2011 Sb. založeno legitimní očekávání na to, že lékařský posudek bude policejním ředitelstvím uhrazen, neboť podle §66 odst. 5 zákona č. 373/2011 Sb. povolení Ministerstva zdravotnictví k uznávání nemocí z povolání obsahuje pouze identifikační údaje poskytovatele, vymezení území, pro které mají být zdravotní služby poskytovány a rozsah a objem zajišťovaných zdravotních služeb. Nadto v nyní posuzované věci byl spor veden o částku 2000 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce ani nepřipouští možnost podat odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu, včetně charakteru
a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovatelce namítané porušení jejích ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu