ECLI:CZ:US:2020:1.US.2411.20.1
sp. zn. I. ÚS 2411/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem Pražská 15, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 11. 2017, č. j. 18 C 135/2016-59, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 54 Co 312/2019-136 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, č. j. 30 Cdo 1120/2020-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 8. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále též "žalovaná") zaplacení částky 3 100 000 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady škody - ušlého zisku za období od 23. 10. 2012 do 7. 7. 2014. Tato škoda mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném ministrem spravedlnosti coby správním orgánem. V něm podle stěžovatele ministr neučinil včas opatření k tomu, aby po pravomocném odsouzení a následně udělené amnestii prezidenta republiky byla obnovena do té doby pozastavená činnost notáře.
4. Příslušný okresní soud dospěl v ústavní stížností napadeném rozsudku k závěru, že v posuzované věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná postupovala v souladu s ustanovením §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "NŘ"), když stěžovateli s ohledem na zahájené trestní stíhání pozastavila výkon činnosti notáře do pravomocného skončení trestního řízení. Z notářského řádu nevyplývá žádná povinnost ministra spravedlnosti vydávat další rozhodnutí, případně činit zákonem definované konkrétní kroky v okamžiku, kdy je trestní řízení, pro které bylo rozhodnuto o pozastavení výkonu činnosti notáře, pravomocně skončeno. Podle nalézacího soudu dochází v závislosti na výsledku trestního řízení k automatickému obnovení výkonu činnosti notáře, není-li tu jiná zákonem daná překážka. Bylo tedy na stěžovateli, aby sám učinil kroky, prostřednictvím kterých by fakticky v notářské činnosti mohl pokračovat. Stěžovatelova pasivita ve spojení se zákonnou úpravou, která žalované neukládá povinnost přijmout konkrétní opatření za účelem obnovy výkonu notářské činnosti, vedla nalézací soud k závěru, že k žádnému postupu, který by bylo možno hodnotit ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v uvedeném období nedošlo. Příslušný okresní soud tak žalobu stěžovatele zamítl. K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
5. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání spojené s uplatněním jeho nároku na náhradu škody, způsobené mu nesprávným úředním postupem. Obecné soudy podle stěžovatele interpretovaly zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem příliš restriktivně v neprospěch práva stěžovatele na legitimní očekávání. Ze skutečnosti, že náš právní řád neobsahuje enumerativní výčet povinností ministra spravedlnosti nelze dovodit, že nad rámec postupů výslovně právem upravených není k dalším úkonům povinen pro mezeru v právu. Absence výslovné úpravy uvedené otázky v právním předpisu neopravňuje k závěru, že nemá být řešena analogickou aplikací právní normy platné a účinné v rozhodném období. Stěžovatel v souvislosti s uvedeným výslovně odkazuje na ustanovení upravující vazbu či zajištění věci pro důkazní účely. Ty jsou časově limitované s ohledem na trvání jejich účelu. Aplikace těchto institutů je podřízena zásadě minimalizace zásahu do práv osoby, jež je jimi dotčena. Restituce práv občana dotčeného pozastavením výkonu funkce notáře nenastává "automaticky" uplynutím lhůty po zastavení výkonu funkce, ale je podmíněna autoritativním projevem vůle správního orgánu, který výkon činnosti notáře pozastavil. Při absenci takového autoritativního projevu vůle nemůže notář činit úspěšné kroky k vrácení odevzdaných spisů a obligatorních pomůcek. Stěžovatel je toho názoru, že může legitimně očekávat, že mu bude nahrazena škoda, která mu vznikla tím, že ministr spravedlnosti neučinil adekvátní projev vůle, deklarující ukončení právního režimu pozastavení výkonu činnosti notáře, kterým by mu zajistil reálnou restituci jeho práva vykonávat funkci notáře.
III.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Pokud stěžovatel odkazuje na analogii s některými instituty trestního práva, není tento odkaz případný. V projednávané věci je předem dáno, kdy účinky rozhodnutí ministra spravedlnosti o pozastavení činnosti notáře pominou - v závislosti na výsledku trestního řízení dochází k obnovení výkonu činnosti notáře automaticky. To se v případě stěžovatelem zmíněných trestních institutů neděje. V situaci, kdy dojde k pozbytí smyslu a účelu stěžovatelem zmíněných trestních institutů, musí příslušný státní orgán rozhodnout o jejich zrušení. V projednávané věci však účastník řízení na takové rozhodnutí vyčkávat nemusí, neboť jak přiléhavě konstatoval i Nejvyššího soud, dojde-li k pravomocnému skončení trestního řízení, pak tím pochybnosti, pro něž došlo k pozastavení výkonu funkce notáře, pominuly a tím bez dalšího - tzn. ze zákona - dochází k obnovení činnosti funkce notáře. To znamená, že podmínky pro obnovení funkce notáře jsou nastaveny vůči dotčeným osobám vstřícněji, než jak je tomu u stěžovatelem zmíněných institutů trestního práva. Má-li stěžovatel pochybnost o správnosti argumentace obecných soudů, lze jej odkázat na zásadu in dubio pro libertate. Ústavní soud je toho názoru, že obecnými soudy odůvodněný postup je pro stěžovatele příznivější, než jím preferovaná analogie, neboť nedochází k jeho vázanosti na úkon správního orgánu, ale účinky nastávají přímo ze zákona. Bylo tak především na stěžovateli, zda a kdy po odpadnutí zákazu výkonu funkci notáře obnoví výkon své činnosti.
8. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní.
9. Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu