ECLI:CZ:US:2020:1.US.2413.20.1
sp. zn. I. ÚS 2413/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Tetyany Gnatoyko, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2020 č. j. 77 Cm 40/2020-75 a návrhu na přednostní projednání, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Požaduje rovněž přednostní projednání návrhu.
II
Městský soud v Praze napadeným usnesením v právní věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") o určení, že stěžovatelka je jedinou společnicí čtvrtého žalovaného, o návrhu na nařízení předběžného opatření, uložil stěžovatelce, aby do tří dnů od doručení tohoto usnesení složila doplatek jistoty v souvislosti s návrhem na nařízení předběžného opatření, došlým soudu dne 3. 8. 2020, ve výši 240 000 Kč. Soud v odůvodnění uvedl, že předmětný návrh (v souvislosti s nímž stěžovatelka složila jistotu ve výši 10 000 Kč) byl dalším návrhem na nařízení předběžného opatření, který mu došel dne 25. 3. 2020 a spočíval obdobně jako návrh ze dne 3. 8. 2020 v uložení zákazu vykonávat funkci jednatele a společenstevních a vlastnických práv spojených se stoprocentním podílem ve čtvrtém žalovaném; oba návrhy se liší pouze tím, že požadované zákazy mají být uloženy odlišnému subjektu. Soud s odkazem na §75b odst. 1 o. s. ř. konstatoval naplnění obou předpokladů stanovených ke složení doplatku jistoty, když jednak jistota ve výši 10 000 Kč s ohledem na možný dopad požadovaného předběžného opatření zjevně nepostačuje k zajištění náhrady škody nebo jiné možné vzniklé újmy, jednak se jedná o druhý obsahově shodný návrh na nařízení předběžného opatření ve věci týchž účastníků.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podala obsáhlý popis skutkového stavu a dále řízení o vydání předběžného opatření, ve kterém však především uvedla další skutkové okolnosti, z nichž dovozovala další hrozby a postupy v souzené věci. Soudu vytkla, že byla vyzvána ke složení jistoty bez řádného odůvodnění, připomněla, že požadované zákazy v obou návrzích mají být uloženy odlišnému subjektu a konečně konstatovala nepřezkoumatelnost rozhodnutí o uložení (výše) doplatku.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soud aplikoval adekvátní podústavní právo a ústavní stížnost představuje především polemiku se závěry civilního soudu. Ústavní soud konstatuje, že náleží civilnímu soudu, aby posoudil, zda v konkrétním případě nastaly či nenastaly okolnosti, které odůvodňují požadovanou výši doplatku jistoty. Soud rozhoduje podle svého uvážení na základě řádného posouzení relevantních okolností případu a je v tomto směru oprávněn rozhodnout o předmětné otázce.
Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její výtky, kterým soudní orgán věnoval dostatečnou pozornost. Ústavní soud připomíná názor komentářové literatury, která institut zákonné jistoty a jeho doplatku provažuje za účelný procesní institut, na jehož základě předseda senátu může vyzvat navrhovatele ke složení doplatku jistoty ve dvou rozdílných situacích, a to pokud dospěje k závěru, že složená jistota zjevně nepostačuje k zajištění náhrady škody nebo újmy (tj. preventivní doplatek jistoty) nebo je-li podobný návrh podán opakovaně. Předpokladem pro doplatek jistoty za opakovaný návrh je, že okruh účastníků musí být v porovnání s předchozím návrhem stejný, důvody, pro které bude navrhovatel žádat zatímní úpravu poměrů, budou obdobné a konečně, že povinnost, která má být předběžným opatřením uložena, bude též obdobná (srov. JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. §1-78g občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 464-465). Ani Ústavní soud v napadeném rozhodnutí o složení doplatku zákonné jistoty neshledal odlišnosti v požadovaném uložení povinnosti, důvodů pro tuto žádost a konečně ani v okruhu účastníků, neboť - jak uvedl městský soud - jde o věc týchž účastníků [tj. stěžovatelky a účastníka č. 4, u něhož se jedná o (stěžovatelkou požadovaný) předmětný zákaz výkonu funkce jednatele].
Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat.
Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilním soudem nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilního soudu považuje za jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Osud ústavní stížnosti sdílí i procesní návrh na její přednostní projednání a Ústavní soud o něm samostatným výrokem nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu