ECLI:CZ:US:2020:1.US.2423.19.1
sp. zn. I. ÚS 2423/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, sídlem Komenského 319/6, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 č. j. 7 Tdo 384/2019-5106, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 7. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 4. 2018 č. j. 4 T 5/2017-4932 shledán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl - stručně řečeno - dopustit tím, že vypracoval projektovou dokumentaci na základě objednávky spoluobžalovaného J. D. pro realizaci stavby "obnova rybníku X." a "obnova rybníku Y", přičemž částečně pozměnil údaje zaměřené geodetem J. K. a částečně uvedl nové údaje bez jakéhokoli zaměření, čímž navýšil předpokládané množství odkopávek ve zdrži a posunul dno rybníka. Na základě těchto údajů vypočítal předpokládané množství odkopávek (hmoty k odtěžení) ve výši neodpovídající skutečnosti, která však byla potřebná pro splnění kritérií podpory v rámci dotačního programu "Podpora obnovy, odbahnění a rekonstrukce rybníků a výstavby vodních nádrží". Ze státního rozpočtu byla následně na základě těchto nepravdivých údajů vyplacena zhotoviteli stavby částka ve výši 28 217 000,48 Kč u rybníka X a částka 28 105 000 Kč u rybníka Y. Za uvedený trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozená Česká republika byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 9 To 51/2018 zamítnuto. Současně byl tímto rozsudkem k odvolání poškozené České republiky zrušen výrok o náhradě škody a bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je společně a nerozdílně s J. D. povinen zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené částku 8 614 254 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud uvedl, že odvolací námitky stěžovatele jsou v zásadě opakováním jeho obhajoby a zcela přehlíží důkazy a skutečnosti usvědčující povahy. Městský soud se s obhajobou stěžovatele náležitě vypořádal v podrobném odůvodnění rozsudku, vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a které ne, a uvedl, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na doplnění dokazování pro nadbytečnost. Stěžovatel svou obhajobu zakládá na tom, že pouze jednal podle pokynů spoluobžalovaného D., avšak tato obhajoba byla vyvrácena provedenými důkazy, konkrétně z výpovědí svědků K. a P. a ze znaleckého posudku znaleckého ústavu ČVUT Praha, Fakulta stavební. Z těchto důkazů vyplynulo, že měření provedená K. byla nedostatečná pro vyhotovení projektové dokumentace, což stěžovatel ani nepopíral. Postup stěžovatele výstižně shrnul znalec prof. Ing. Martin Štroner, Ph.D., když uvedl, že pokud by tento postup byl správný "nemuselo by se nic měřit a mohlo by se to rovnou vymyslet", což právě stěžovatel se spoluobžalovaným D. učinili. Stěžovatelova námitka, že neprovedení znaleckého zkoumání závěrů K. je opomenutým důkazem, nemohla uspět. Podstata trestné činnosti nespočívá v tom, zda měření K. bylo správné či nikoli, ale v tom, že bylo nedostatečné a stěžovatelem účelově upraveno a nemohlo být podkladem pro vypracování projektové dokumentace. V takové situaci bylo zamítnutí důkazního návrhu správné. Při pravdivých údajích v žádosti o dotaci by tato vůbec nebyla poskytnuta. Vrchní soud nesouhlasí s tím, že se stěžovatel protiprávního jednání dopustil v úmyslu nepřímém, naopak z provedených důkazů plyne úmysl přímý, avšak vzhledem k tomu, že jde o závěr soudu prvního stupně, který je ve prospěch stěžovatele, tyto úvahy zůstávají v akademické rovině.
4. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud předně uvedl, že uplatněné skutkové námitky stěžovatele nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud nemohl do skutkových zjištění soudů zasáhnout, neboť neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, ani jiné ústavně relevantní vady důkazního řízení. Se značnou dávkou tolerance bylo možné podřadit pod tento dovolací důvod námitku týkající se neplnění znaků subjektivní stránky trestného činu, konkrétně úmyslu přímého, který shledal vrchní soud, avšak tuto námitku z hlediska hmotněprávního posouzení stěžovatel odůvodnil jen odlišnými závěry soudů o formě úmyslu. Dovolací námitky stěžovatele jsou pouze polemikou s hodnocením provedených důkazů. Stěžovatelovy námitky směřující k zaměňování odborných pojmů se míjí s dovolacím důvodem a podstatou věci. Například prostřednictvím výhrad k uváděné hodnotě souřadnic u jednotlivých měřených bodů se snažil zpochybnit skutkový závěr městského soudu, že u obou rybníků změnil výškové kóty desítek měřených bodů a zároveň bez jakéhokoli zaměření vytvořil desítky až stovky zcela nových bodů. Podstatné je, že uvedené změny a "domyšlení" bodů vedly v obou případech ke stanovení právě takového množství předpokládaných odkopávek ve zdrži a z toho vyplývajících průměrných vrstev sedimentu, které byly potřebné k poskytnutí dotací. Není jasné, jaký význam pro posouzení věci má mít stěžovatelem namítané zaměňování pojmů "odkopávky" a "sediment" a katastrální versus faktická výměra rybníka a výklady stěžovatele k této problematice nelze považovat za konkrétní dovolací námitky. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že nevěděl, že projektová dokumentace bude sloužit jako jeden z podkladů pro posouzení poskytnutí dotace, když tato vědomost stěžovatele vyplývá z výpovědi spoluobžalovaného D., ze způsobu zpracování projektové dokumentace a z druhu a obsahu jejích příloh. Současně již městský soud poukázal na to, že stěžovatel musel vědět o financování rekonstrukcí rybníků vzhledem k tomu, že musel přepracovávat projekt na rybník X v intencích výtek strategického experta najatého Ministerstvem zemědělství a projekt na rybník Y musel přepracovávat s ohledem na nízké množství odstraněné hmoty. Stejně tak je lichá námitka, že nebyla ověřena správnost zaměření učiněného J. K. Jednak zaměření K. nebylo ničím konkrétním zpochybněno a dále není ani správnost tohoto zaměření podstatná, když toto zaměření bylo nedostatečné a stěžovatelem účelově upravované a nezpůsobilé být podkladem pro vypracování projektové dokumentace. Za námitku, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud považuje, že projektové dokumentace nevypracoval stěžovatel, pouze její části, a že je kompletoval spoluobžalovaný D. Touto námitkou se zpochybňuje, že by se stěžovatel mohl pouze dílčím přispěním dopustit pomoci ke zločinu dotačního podvodu, což je však názor nesprávný, neboť pomoci k trestnému činu se lze dopustit právě i jen dílčím přispěním. Jde tak o námitku zjevně neopodstatněnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že Ústavní soud ukládá obecným soudům, aby svá rozhodnutí pečlivě odůvodňovaly. V trestním řízení by měly soudy vyvrátit obhajobu obžalovaného a vypořádat se s jeho argumenty, v řízení o opravném prostředky by se měly soudy vypořádat se všemi odvolacími námitkami. To však v posuzovaném řízení soudy neučinily. Některé námitky byly opomenuty zcela, jinými se soudy zabývaly pouze povrchně. Stěžovatel tak pociťuje křivdu. Konkrétně stěžovatel v odvolání i dovolání namítal, že v odůvodnění rozsudku městského soudu v části stanovující odchylky bodů došlo k zásadnímu pochybení. Ve výrokové části rozsudku se uvádí, u kolika bodů byla jaká odchylka od bodů zaměřených K., přičemž zde městský soud vyšel z posudku ČVÚT a tyto rozdíly specifikuje na stranách 61 až 63 rozsudku. U obou rybníků je však uvedena hodnota souřadnic pouze u prvního bodu, u ostatních bodů je místo faktického údaje uvedena nula. Tato chyba byla převzata již z obžaloby a pro absenci údajů je tak nepřezkoumatelná odchylka od bodů K. Tuto námitku, že byla porušena povinnost řádného odůvodnění rozsudku, vrchní soud i Nejvyšší soud ignorovaly. Vrchní soud ani Nejvyšší soud se nezabývaly výtkou, že všechny dotčené orgány a osoby nesprávně nakládaly s pojmy katastrální výměra rybníka a faktická výměra rybníka. Tyto pojmy nejsou totožné, avšak při různých výpočtech se vycházelo z různých údajů. Obdobný terminologický problém nastal u pojmu "odkopávky" a "sediment". Podklady pro dotace vyžadovaly stanovení průměrné výšky sedimentu a odhadovaného množství sedimentu (odhad kubatury sedimentu), přičemž obžaloba a znalci pracovali s pojmem sediment. Až po závěrečné řeči stěžovatele, v níž upozorňoval, že v projektu uváděl pouze orientační množství odkopávek (nikoli množství sedimentu), městský soud nahradil v rozsudku pojem sediment pojmem odkopávky. Jedná se však o odlišné pojmy, které nelze zaměňovat. Nejvyšší soud k této námitce stěžovatele pouze uvedl, že výklady stěžovatele k této problematice nelze považovat za konkrétní dovolací námitky. Obecné soudy se tak s touto námitkou nevypořádaly, nadto je rozsudek městského soudu kvůli těmto terminologickým rozporům zmatečný, když obžaloba stěžovateli vytýkala chybné stanovení sedimentu, avšak v rozsudku se uvádí, že stěžovatel stanovil chybné množství odkopávek.
6. Dále stěžovatel uvedl, že hodnocení důkazů v posuzované věci bylo provedeno v extrémním nesouladu s jejich obsahem. Konkrétně soudy učinily závěr o tom, že stěžovatel věděl o čerpání dotací pouze z výpovědi spoluobžalovaného, přestože ten ve své výpovědi neuvedl, že stěžovatele o čerpání dotace informoval. Pouze uvedl svou domněnku, že stěžovatel o dotacích věděl. Některé rybníky však byly rekonstruovány i bez dotace, takže nebyl důvod, aby se stěžovatel domníval, že byly čerpány dotace.
7. V posuzované věci došlo také k porušení zásady in dubio pro reo, když nebyl učiněn jednoznačný závěr, že zaměření K. bylo správné a odpovídalo skutečnosti. Městský soud z tohoto zaměření vyšel, stěžovatel proti němu vznesl podstatné námitky a vrchní soud i nejvyšší soud pouze uvedly, že toto zaměření není podstatné. Podstatné má být pouze to, že stěžovatel výškové body svévolně doplnil. Stěžovatel však pouze projektoval dno a body doplňoval metodou lineární interpolace. Skutková věta výroku rozsudku se však opírá o zaměření K. a klade stěžovateli za vinu odchýlení se od těchto bodů. V takové situaci bylo nutno učinit závěr, že vina v rozsahu žalovaného skutku nebyla prokázána.
8. Protiústavní je také rezignace obecných soudů na zjištění toho, kdo zpracoval projektovou dokumentaci a v jakém rozsahu. Stěžovatel se proti závěru obecných soudů, že projektová dokumentace byla zpracována jím, ohradil s tím, že zpracoval pouze část a manipulace spoluobžalovaného s touto dokumentací je patrná a je prokázána v rozsudku městského soudu na straně 78. Závěr, že stěžovatel vypracoval obě projektové dokumentace, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí musí Ústavní soud v prvé řadě poukázat na to, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky se shodují s námitkami dovolacími a s obhajobou uplatňovanou stěžovatelem v průběhu trestního řízení. Ústavní soud shledal, že veškeré stěžovatelovy námitky byly obecnými soudy vysvětleny a uspokojivě vypořádány a že rozhodnutí obecných soudů jsou oproti tvrzením stěžovatele naopak velmi pečlivě a podrobně odůvodněna.
13. Ústavní soud doplňuje k námitkám stěžovatele následující. Tvrzení, že je nepřezkoumatelná odchylka od bodů zaměřených K., nelze přisvědčit, když je nutno odlišovat mezi souřadnicemi a výškou a stanoveným rozdílem, jak činí v odůvodnění městský soud (strany 61 až 63 rozsudku). Současně nutno vyzdvihnout, že by z hlediska náležitosti odůvodnění rozhodnutí postačilo, kdyby jeho součástí byly souhrnné znalecké závěry stran výpočtu odchylky. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené nesprávné zaměňování pojmů katastrální a faktická výměra rybníka a pojmů odkopávky a sediment, ztotožňuje se Ústavní soud s Nejvyšším soudem v tom, že není jasné, jakým způsobem mají mít tato tvrzená pochybení vliv na posouzení viny stěžovatele. Je zřejmé, že nejde o identické pojmy, ale současně je zřejmé i to, že tyto pojmy jsou na sobě závislé, když právě stěžovatelem určené množství předpokládaných odkopávek sloužilo k určení celkové hmoty k odtěžení, jak byla uvedena a předložena v projektové dokumentaci, přestože hodnotu průměrné vrstvy sedimentu explicitně v podkladech spoluobžalovaní neuvedli a vypočítalo si ji samo Ministerstvo zemědělství. Stěžovatel těmito námitkami však opakovaně zcela pomíjí podstatu jím spáchané trestné činnosti, která spočívala v uvedení nepravdivých údajů do žádosti o poskytnutí dotace, na základě kterých byla poskytnuta, když stěžovatel při svých výpočtech vycházel ze změněných a popř. zcela smyšlených údajů, bez čehož by vůbec nedošlo k poskytnutí dotace.
14. Nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že došlo k pochybení stran hodnocení důkazů, když obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel věděl o tom, že projektovou dokumentaci zpracovává pro účely žádosti o dotaci pouze na základě výpovědi spoluobžalovaného D. Krom toho, že i kdyby obecné soudy vyšly pouze z výpovědi spoluobžalovaného D., nebylo by možné shledat tzv. extrémní rozpor mezi učiněným skutkovým závěrem a provedeným důkazem, je nutno poukázat na skutečnost, že obecné soudy pro učinění daného skutkového závěru vyšly z několika dalších důkazů, a to ze způsobu zpracování samotné projektové dokumentace, z druhu a obsahu jejích příloh atd. (srov. podrobné odůvodnění na stranách 9 a 10 usnesení Nejvyššího soudu).
15. Ani posledním dvěma námitkám stěžovatele nelze přisvědčit a tyto dokazují, že stěžovatel ve skutečnosti pouze nepřijal opakované vysvětlení, kterého se mu již v této věci dostalo. Jak správně uvedl Nejvyšší soud, správnost zaměření učiněných K. nebyla ničím konkrétním zpochybněna a především není ani správnost tohoto zaměření podstatná z několika důvodů. Zaměření učiněné K. bylo nedostatečné a nezpůsobilé být podkladem pro vypracování projektové dokumentace. V řízení bylo prokázáno, že namísto jeho doplnění došlo ze strany stěžovatele k jeho účelovému upravení, přičemž za takové situace a podstaty trestné činnosti stěžovatele by ověřování správnosti zaměření K. směřovalo zcela mimo podstatu důkazního řízení a bylo by nadbytečné. Stejně tak již Nejvyšší soud stěžovateli uspokojivě vysvětlil, že i částečné zpracování projektové dokumentace z jeho strany, které bylo uspokojivě prokázáno, jej nemůže vyvinit z pomoci na spáchání dotčeného trestného činu.
16. Ústavní soud zhodnotil, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, ani k zásahu do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu