ECLI:CZ:US:2020:1.US.2426.20.1
sp. zn. I. ÚS 2426/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Kamila Křístka, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2019 č. j. 23 C 118/2018-115, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019 č. j. 15 Co 245/2019-132 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 č. j. 30 Cdo 1247/2020-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které řádně neprojednaly stěžovatelův nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle stěžovatele civilní soudy pochybily, když řízení zastavily pro překážku věci rozhodnuté. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí, neboť soudy byly vázány jeho žalobním návrhem, ve kterém uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy pouze za období od 8. 6. 2000 do 25. 11. 2014.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník"] přiměřeného zadostiučinění jako náhrady nemajetkové újmy ve výši 129 167 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v části řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 139/2000. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem řízení o žalobě stěžovatele zastavil, neboť stěžovatel byl již v minulosti za celé posuzované řízení odškodněn, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2017 č. j. 42 C 233/2015-115 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018 č. j. 70 Co 69/2018-158. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele pro jeho vady odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby (prostřednictvím advokáta) v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Stěžovatel v dovolání nijak nekonkretizoval, který z předpokladů dovolání považuje pro něj za splněný, výslovně neuvedl, jaká je dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení nastolené právní otázky a ani neuvedl žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl tento soud odchýlit. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (I.)
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (II.). Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu