ECLI:CZ:US:2020:1.US.2445.19.1
sp. zn. I. ÚS 2445/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Bayerové, zastoupené JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou, sídlem v Novém Jičíně, Divadelní 946/9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 386/2017-385 ze dne 11. 10. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 606/2019-401 ze dne 21. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 6. 2017, č. j. 13 C 81/2016-334, ve znění usnesení ze dne 20. 7. 2017, č. j. 13 C 81/2016-344, a doplňujícího rozsudku ze dne 19. 6. 2018, č. j. 13 C 81/2016-370, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (stěžovatelka spolu s Alenou Hasalovou) domáhaly určení, že Alena Hasalová je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti id. 5/12 na nemovitostech blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a výroku doplňujícího rozsudku, stěžovatelka je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/4 na těchto nemovitostech, žalovaný Bohumil Bayer je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ? na těchto nemovitostech a každý ze žalovaných (Zdeněk Grussmann, Ing. Jan Grussmann a Jiří Grussmann) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/18 na těchto nemovitostech (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud výše rubrikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku krajského soudu podaly žalobkyně dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. (výrok I.) a současně byla každé ze žalobkyň uložena povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že podíl paní Berty Bayerové na předmětných nemovitostech v rozsahu id. 1/2 přešel na stěžovatelku a jejího manžela Aloise Bayera ml. na základě postupní smlouvy ze dne 3. 8. 1973. Podle stěžovatelky pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, která se udržela až do nabytí účinnosti stávajícího občanského zákoníku, nemohli stěžovatelka a její manžel nabýt tyto nemovitosti do svého bezpodílového spoluvlastnictví, nýbrž každý z nich do svého výlučného vlastnictví. Katastrální úřad pak následně na podkladě rozhodnutí pozemkového úřadu v restitučním řízení (chybně) zapsal podíly na předmětných nemovitostech ve prospěch Aloise Bayera ml., Bohumila Bayera a Zdenky Grussmanové ve výši ? každému. Vlastnické právo stěžovatelky i jejího manžela Aloise Bayera ml. k jejich spoluvlastnickým podílům, každý ve výši id. 1/4, tak mělo být postupem katastrálního úřadu bez právního důvodu a bez náhrady vymazáno.
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy odepřely ochranu jejímu vlastnickému právu, když zejména odvolací soud věc meritorně neposoudil, pouze konstatoval nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva na straně stěžovatelky a své závěry opřel o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která vylučuje, aby bylo mimo řízení o dědictví určeno, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané. Žalobkyně Alena Hasalová ani stěžovatelka tak podle odvolacího soudu nemohly mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k podílu na nemovitostech, jelikož podíl, na který uplatnily nárok, nebyl dosud projednán v dědickém řízení zůstavitele Aloise Bayera ml. Ve vztahu ke stěžovatelce mělo být v tomto dědickém řízení tedy nejprve vyřešeno, co spadá do společného jmění manželů stěžovatelky a zůstavitele a co je předmětem dědictví. Stěžovatelka s touto argumentací odvolacího soudu nesouhlasí. Předmětná judikatura Nejvyššího soudu dle stěžovatelky na její případ nedopadá, neboť na základě citované postupní smlouvy se stala výlučnou vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/4 a její vlastnické právo nemohlo být předmětem dědického řízení po panu Aloisovi Bayerovi ml. Otázka naléhavého právního zájmu přitom závisela na vyřešení předběžné otázky, tu však odvolací soud opomněl sám posoudit.
5. Stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, který měl odmítnout její dovolání pro nepřípustnost, neboť nezpochybnila způsob, kterým se odvolací soud vypořádal s prejudiciální otázkou (zda stěžovatelka nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/4 na nemovitostech na základě postupní smlouvy ze dne 3. 8. 1973 do svého výlučného vlastnictví, anebo zda spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na nemovitostech nabyli stěžovatelka a Alois Bayer ml. do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů); neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Stěžovatelka tvrdí, že ve svém dovolání uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zabývající se nepřípustností žaloby na určení v případech, kdy se dědic domáhá určení, že je vlastníkem věci, která má být teprve předmětem dědického řízení, čímž řádný postup v řízení o dědictví obchází), nicméně tato judikatura na posuzovanou věc vůbec nedopadala. Stěžovatelka se totiž nedomáhala určení vlastnického práva k věci, která měla být předmětem dědického řízení, neboť svůj vlastnický titul neodvozovala od zůstavitele, nýbrž z postupní smlouvy, jejíž byla stranou. Aplikoval-li odvolací soud praxi dovolacího soudu ve věci nepřípadnou, naplnil tím důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spočívající v nutnosti vyřešit otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatelka má za to, že tento důvod ve svém dovolání také řádně vymezila a zdůvodnila.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Podstatnou se v nyní posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení odkazem na ustanovení §237 a §241a odst. 1. až odst. 3. o. s. ř. připomněl podmínky a důvody přípustnosti dovolání a zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že žalobkyně neformulovaly žádnou právní otázku a neuvedly, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považují za naplněný a z jakého důvodu považují za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že na základě postupní smlouvy nabyla stěžovatelka a Alois Bayer ml. spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, a proto musí být v dědickém řízení po Aloisi Bayerovi ml. nejprve vyřešeno, co spadá do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a co je předmětem dědictví. Nejvyšší soud dále uvedl, že jelikož tento závěr nebyl v dovolacím řízení zpochybněn, nemohl se dovolací soud zabývat posouzením právní otázky, zda má stěžovatelka naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/4 na nemovitostech za (žalobkyněmi formulovaného) předpokladu (ze kterého však odvolací soud nevycházel), že tento spoluvlastnický podíl nabyla stěžovatelka na základě předmětné postupní smlouvy do svého výlučného vlastnictví.
9. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení náležitě odůvodnil, proč odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., když stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Ze strany Nejvyššího soudu tudíž nedošlo ke svévolnému vyloučení věcného přezkumu dovolání, v jeho postupu proto nelze spatřovat zásah do stěžovatelčina práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li její dovolání pro tuto vadu. Proto ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho sjednocujícímu stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 386/2017-385 ze dne 11. 10. 2018, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
11. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu