ECLI:CZ:US:2020:1.US.2468.20.1
sp. zn. I. ÚS 2468/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Lejsalové, zastoupené JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, sídlem kanceláře Masarykova 12, Chropyně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 4. února 2020 č. j. 60 Co 283/2019-497 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. srpna 2019 č. j. 8 C 404/2011-462, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a obchodní korporace MBANK SPÓLKA AKCYJNA, sídlem Senatorska 18, Warszawa, Polská republika, jednající prostřednictvím mBank S.A., organizační složky, sídlem Pernerova 691/42, Praha 8, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Kroměříži (dále jen okresní soud") a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na vyloučení určených nemovitostí z exekuce vedené soudním exekutorem (výrok I) a stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 150 301,30 Kč (výrok II). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že nejsou dány důvody pro vyloučení věci z exekuce. Podle něj bylo v řízení prokázáno, že závazek, který na sebe vzal manžel stěžovatelky, vznikl a byl splatný za trvání manželství a částečně byl také splatný před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že odůvodnění okresního soudu je vcelku správné a odvolací námitky stěžovatelky nejsou důvodné.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka přehlédla změnu názoru Nejvyššího soudu, případně - v dalších částech dovolání - nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka nepožaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími v řízeních, jejichž byla účastnicí, byla porušena její základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí porušení povinnosti státu respektovat práva a svobody člověka vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), povinnosti soudů poskytovat ochranu právům obsažené v čl. 90 Ústavy, porušení vázanosti soudu zákonem podle čl. 95 Ústavy a porušení principu rovnosti plynoucí z čl. 96 Ústavy. Stěžovatelka také uvádí, že obecné soudy porušily principy rovnosti a ochrany práva vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip právní autonomie plynoucí z čl. 2 odst. 3 Listiny.
7. Dále stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její základní právo na ochranu vlastnictví a zákaz jeho zneužití, jejichž záruka plyne z čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny, právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na projednání věci veřejně bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníků, kteří se mohou vyjádřit ke všem prováděným důkazům stanovené čl. 38 odst. 2 Listiny.
8. Stěžovatelka dále opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy porušily její základní právo na soudní ochranu dané čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné opravné prostředky zaručené čl. 13 Úmluvy. Dále je přesvědčena, že obecné soudy porušily zákaz diskriminace upravený čl. 14 Úmluvy a porušily princip ochrany vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
9. Stěžovatelka také uvádí, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem, ke kterému má dojít v přiměřené lhůtě, jak plyne z čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina základních práv EU").
10. Stěžovatelka je přesvědčena, že se Nejvyšší soud nijak nevypořádal s její argumentací, kterou uplatnila v dovolání a nerespektoval svou předchozí rozhodovací praxi. Z tohoto důvodu se domnívá, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky. Přílišný formalismus spatřuje také v posouzení náležitostí dovolání, protože je přesvědčena, že přípustnost dovolání vymezila v celém jeho obsahu.
11. Stěžovatelka také namítá překvapivost rozhodnutí krajského soudu, protože byť vedlejší účastník nepředložil žádné nové skutečnosti, rozhodl v jeho prospěch. Dále stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, obecné soudy se nevypořádaly se žádným skutkovým tvrzením stěžovatelky, pouze je posoudily jako nepravdivá a jejich závěry jsou v rozporu s provedeným dokazováním.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
13. Dovolání stěžovatelky bylo zčásti odmítnuto pro nevymezení, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Vzhledem k tomu, že se však Nejvyšší soud dovoláním - byť částečně - zabýval a vypořádal se s některými argumenty v něm obsaženými, je ústavní stížnost přípustná, protože tím stěžovatelka efektivně vyčerpala všechny prostředky nápravy. Z ústavní stížnosti je také patrné, že stěžovatelka vznáší argumenty proti usnesení Nejvyššího soudu, byť ústavní stížnost neobsahuje návrh na jeho zrušení. To samo o sobě také neznamená nepřípustnost ústavní stížnosti, byť je tím limitován prostor pro zásah Ústavního soudu. Vzhledem k charakteru ústavní stížnosti však nebylo nutné vyzývat stěžovatelku k případnému doplnění návrhu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Tato limitace jeho pravomoci, daná principem dělby moci, se týká jak právního posouzení, tak hodnocení provedených důkazů. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy) proto Ústavní soud nemá pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními.
16. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu, není patrné, že by se nevypořádaly s argumentací stěžovatelky. Rozsudek okresního soudu i rozsudek krajského soudu rekapitulují všechny provedené důkazy a hodnotí je. Při tom se nedopouští excesu, ani nepopírají logiku či empirickou zkušenost takovým způsobem, který by ospravedlnil zásah Ústavního soudu. Z rozhodnutí není patrné, že by nehodnotily důkazní návrhy stěžovatelky, ani že by stranily jedné ze stran.
17. Patrná rovněž není ani stěžovatelkou namítaná překvapivost či formalismus rozhodnutí. Z ústavní stížnosti není patrné, v čem by měly spočívat. Krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu, což nelze považovat za překvapivé, ale za výsledek, který je možné v občanském soudním řízení očekávat, protože je mezi výsledky předvídanými zákonem. A to i s přihlédnutím k namítané pasivitě vedlejší účastnice. Týž závěr plyne i pro tvrzenou nepřezkoumatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. Rozhodnutí jsou řádně odůvodněna tak, aby dostatečně chránila základní práva a svobody stěžovatelky a dodržela všechny požadavky kladené ústavním pořádkem.
18. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti odvolává také na čl. 47 Listiny základních práv EU. Zcela při tom pomíjí čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU, který limituje její používání na orgány, instituce a jiné subjekty Evropské unie, a dále členské státy tedy i Českou republiku, avšak výhradně pokud uplatňují právo Evropské unie. Tak tomu v tomto případě není a odkaz na Listinu základních práv Evropské unie není relevantní.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu