ECLI:CZ:US:2020:1.US.2476.20.1
sp. zn. I. ÚS 2476/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jana Rechziegela, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2020 č. j. 9 Afs 419/2018-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2018 č. j. 15 Af 88/2015-30. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního závěru kasačního soudu, který vedl k zamítnutí jeho kasační stížnosti. Stěžovatel zpochybňuje především závěr, že předmět daně silniční je zcela svébytně definován v §2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční (dále jen "zákon o dani silniční"), a to zcela nezávisle na otázce, zda dané vozidlo je či není předmětem pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Na podporu svých tvrzení uvádí nález sp. zn. IV. ÚS 4002/13.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Litoměřicích, rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014 č. j. 2246731/14/2507-50522-505940 zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci silniční daně za zdaňovací období 2009, 2010 a 2011. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 29. 6. 2015 č. j. 20244/15/5200-10423-709175 zamítlo odvolání stěžovatele. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 11. 2018 č. j. 15 Af 88/2015-30 zamítl žalobu stěžovatele. Následně Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadené soudní rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jeho rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti nelze označit za svévolné. Ústavní soud ověřil, že kasační soud rozhodoval nestranně a se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádal. Při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o dani silniční. Závěr kasačního soudu týkající se vymezení předmětu daně silniční považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický.
Ústavní soud se ve své předešlé judikatuře k otázce konstrukce silniční daně a charakteru "provozování vozidla" pro daňové účely již vyjádřil (např. v usneseních sp. zn. II. ÚS 1360/20, III. ÚS 282/20, I. ÚS 523/16, I. ÚS 2180/15 nebo I. ÚS 4022/14). V uvedených rozhodnutích považoval za ústavně konformní závěr správních soudů, že silniční daň je majetkovou daní, která zatěžuje vlastníka vozidla bez ohledu na jeho neprovozování na pozemních komunikacích. Za hlavní kritérium označily soudy jeho samotnou registraci, tedy dostačuje možnost provozovat vozidlo na pozemních komunikacích. Silniční daň je tedy konstruována tak, že rozhodující je formální stav zápisu v evidenci.
Od těchto závěrů neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit. Proto akceptuje závěr Nejvyššího správního soudu, že předmět daně silniční je zcela svébytně definován v §2 odst. 1 zákona o dani silniční, a to zcela nezávisle na otázce, zda dané vozidlo je či není předmětem pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 4002/13 na daný případ nedopadá, neboť se týká placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu