ECLI:CZ:US:2020:1.US.2500.20.1
sp. zn. I. ÚS 2500/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti ASPOL BIS SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ SPÓŁKA KOMANDYTOWA, se sídlem Jabłonkowa 16, 99-319 Dobrzelin, Polská republika, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem Českobratrská 1403/2, 702 00 Ostrava 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 96/2020-32 ze dne 29. 6. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, č. j. 65 Af 23/2019-28 ze dne 31. 3. 2020, rozhodnutí Generálního ředitelství cel č. j. 25377-2/2019-900000-314 ze dne 17. 6. 2019 a rozhodnutí Celního úřadu pro Olomoucký kraj č. j. 107749-4/2018-580000-6 ze dne 16. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů a soudů, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Celní úřad pro Olomoucký kraj zajistil minerální olej s označením "OLEJ SMAROWY", kód nomenklatury 27101999, v množství 30 800 l při teplotě 15o C, přepravovaný stěžovatelkou jako odesílatelem z Polska odběrateli do Rakouska přes území České republiky. Své rozhodnutí o zajištění odůvodnil tím, že řidičem cisterny při kontrole předložené doklady nesplňovaly všechny náležitosti podle zákona o spotřebních daních, konkrétně postrádaly údaj o výši spotřební daně celkem, resp. z nich nevyplývalo, že by se jednalo o vybrané výrobky oprávněně nabyté bez daně.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí o zajištění odvolání, na jehož základě Generální ředitelství cel v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnilo prvostupňové rozhodnutí pouze tak, že nahradilo odkaz celního úřadu na ustanovení §42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních odkazem na ustanovení §42 odst. 1 písm. b) téhož předpisu, jinak ponechalo rozhodnutí beze změn. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka žalobou, již Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud shora citovaným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že postupem celního úřadu v rámci místního šetření dne 15. 11. 2018 došlo k porušení Listinou garantovaného práva na přítomnost tlumočníka při jednání. Nejvyššímu správnímu soudu vytkla, že jeho úvaha o nevznesení námitky splnění požadavků na zjednodušený průvodní doklad podle §30 zákona o spotřebních daních v řízení před krajským soudem není správná, neboť ji v žalobě ve skutečnosti uvedla, byť v jiné poloze. Stěžovatelka též namítla, že celní úřad mohl volit i jiné, stěžovatelku méně poškozující způsoby, jak danou situaci řešit. V té souvislosti zopakovala svůj dosavadní postoj, že součástí dokumentů předaných řidičem cisterny byl i doklad potvrzující převzetí vybraného výrobku a obsahující veškeré náležitosti požadované celním úřadem, vyjma uvedení údajů o celním úřadě v místě určení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů ani soudů žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Pokud jde o výhrady týkající se práva na zajištění tlumočení při jednání se správním orgánem, nutno podotknout, že stěžovatelka je neuplatnila nejen v řízení před soudy, ale ani v odvolání proti rozhodnutí celního úřadu. Nevyužila tedy procesní prostor, který se jí v předmětných řízeních k ochraně jejích práv nabízel, pročež nyní nelze pokládat zmíněné námitky za přípustné a přihlížet k nim. V tomto směru stěžovatelka po obsahové stránce řádně nevyčerpala procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nedostaly-li správní soudy (potažmo odvolací správní orgán) příležitost se k této otázce vyjádřit, nemůže jít tato skutečnost k jejich tíži. Ústavní soud se proto těmito výhradami věcně nezabýval.
7. Co se týče námitek směřujících proti napadenému rozsudku kasačního soudu, dlužno poznamenat, že Nejvyšší správní soud nepochybil, pakliže usoudil na absenci dřívějšího uplatnění námitky stran splnění požadavků na zjednodušený průvodní doklad podle §30 zákona o spotřebních daních v řízení před krajským soudem, a tím i na nepřípustnost této dílčí kasační námitky. Stěžovatelka totiž v tomto směru tvrdila v žalobě jen to, že v napadaných rozhodnutích správních orgánů chybí úvaha o tom, jaké povinné údaje uvedené v §5 zákona o spotřebních daních měly v předmětných dokladech scházet. Otázka požadavků na zjednodušený průvodní doklad obsažených v ustanovení §30 téhož zákona má však jiný, specifický rozměr, pročež nelze kasačnímu soudu rozumně vytýkat, že k jejímu řešení měl dospět zprostředkovaně na základě ostatních argumentů, jak se stěžovatelka domnívá.
8. Výhrady stěžovatelky ohledně tvrzené nepřiměřenosti zvoleného způsobu zajištění dostatečně vypořádal zejména krajský soud. Nejprve poukázal na význam údaje o výši spotřební daně, který nelze bagatelizovat, přičemž odkázal na znění ustanovení §42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, dle něhož správce daně zajistí vybrané výrobky, popřípadě i dopravní prostředek, který je dopravuje, jestliže zjistí, že vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v §5 téhož zákona. K tomu krajský soud doplnil, že jiný, méně omezující způsob zajištění, který by ale současně splnil týž účel, zákon (ani soud) nezná. V té spojitosti také podotkl, že ani sama stěžovatelka neuvedla, jaký jiný nástroj měl správce daně k dispozici. Vrácení nákladních automobilů zpět do Polska, což stěžovatelka uvedla jako příklad v ústavní stížnosti (i původní žalobě), není zjevně účinným zajišťovacím prostředkem již proto, že vybrané výrobky by se nemohly stát předmětem zabrání či propadnutí, neboť by nebyly v moci správce daně. Nadto nelze přehlédnout, že v souzeném případě správce daně vydal rozhodnutí o zajištění ihned den následující po provedení kontroly a již dva dny poté zahájil řízení o zajištěných vybraných výrobcích dle §42b zákona o spotřebních daních. Krom toho z obsahu napadených rozhodnutí také vyplývá, že stěžovatelce nebyl zajištěn samotný dopravní prostředek. Ten byl po jeho zadržení a uskladnění jím převážené kapaliny vrácen řidiči vozidla (viz body 13 a 14 napadeného rozsudku krajského soudu). Jestliže tedy krajský soud za těchto okolností shledal postup celního úřadu přiměřeným, netrpí jeho rozhodnutí ústavně zapovězenou libovůlí či jiným ústavně nekonformním deficitem.
9. Konečně přisvědčit nelze ani námitce stěžovatelky, že pochybení na její straně mělo spočívat pouze v tom, že při kontrole byly předloženy doklady, u nichž chybí údaj o celním úřadě v místě určení. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že tento údaj jí ve skutečnosti nebyl kladen k tíži, naopak zcela zásadním a chybějícím byl údaj o výši spotřební daně celkem, popřípadě doložení toho, že se jedná o vybrané výrobky oprávněně nabyté bez daně, když nebylo možno z žádných dokladů zjistit účel jejich použití (srov. kupř. bod 11 rozsudku krajského soudu). Zde se argumentace stěžovatelky poněkud rozchází, resp. míjí s nosnými důvody napadených rozhodnutí soudů i správních orgánů, a již z toho důvodu ji nelze přijmout.
10. Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu