ECLI:CZ:US:2020:1.US.2511.20.1
sp. zn. I. ÚS 2511/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, proti v odůvodnění specifikovaným částem výroků II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 325/2019-1859 ze dne 27. 5. 2020, ve znění opravného usnesení č. j. 70 Co 325/2019-1897, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a dále a) nezletilého V. K. a b) V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadenou částí výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozhodl odvolací soud v řízení ve věci péče o nezletilého vedlejšího účastníka a), který je synem stěžovatelky a vedlejšího účastníka b), vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 0 P 53/2019, tak, že v rámci úpravy styku nezletilého s nepečujícím rodičem (otcem) se otci se ukládá povinnost neumožnit do 30. 11. 2020 v průběhu svého styku s nezletilým osobní ani jiný kontakt dítěte s jeho prarodiči z otcovy strany. Napadenou částí výroku III uvedeného rozsudku pak bylo stěžovatelce uloženo nahradit státu náklady řízení ve výši 29 086 Kč.
2. Proti uvedeným částem výroků II a III rozsudku se stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem brání s tvrzením porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V obou částech je podle stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu nedostatečně odůvodněné, a tedy nepřezkoumatelné. Po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka stručně uvádí, že nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu, že je v zájmu nezletilého po datu uvedeném v napadené části výroku II (tj. po 30. 11. 2020) obnovit styk s jeho prarodiči, a dále také se způsobem, jakým odvolací soud posoudil míru úspěchu ve věci z hlediska přisouzení nároku státu na náhradu nákladů řízení jednotlivými rodiči, uložil-li nákladovou povinnost v poměru 1/3 otci a 2/3 stěžovatelce.
3. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 uvedeného zákona.
4. V části směřující proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým byla v rámci úpravy styku otce s nezletilým stanovena povinnost otci, není ústavní stížnost podána osobou oprávněnou ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť uvedená povinnost byla uložena otci a přímo se dotýká právní sféry jeho a nezletilého; ústavní stížnost proti uvedené části výroku napadeného rozsudku však nepodal otec ani nezletilý, jehož zájmy byly v řízení před obecnými soudy reprezentovány opatrovníkem, Městským úřadem Lanškroun. Ústavně zaručená základní práva stěžovatelky nemohla být uvedenou částí rozsudku jakkoli dotčena, k jejímu napadení proto není aktivně legitimována; ústavní stížnost je v tomto bodě nutno odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým zjevně neoprávněným.
5. Zbývající část ústavní stížnosti se týká nákladové povinnosti, uložené přímo stěžovatelce - zde již vzhledem k uložené povinnosti lze konstatovat oprávněnost jejího podání. V této části je ústavní stížnost rovněž přípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]; je však zjevně neopodstatněná.
6. Přípustně napadenou část výroku III rozsudku odvolací soud odůvodňuje v bodě 17 svého rozhodnutí. Uvádí, že ani jeden z rodičů nesplňuje předpoklady osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř., a proto je o nákladech státu namístě rozhodnout podle §148 o. s. ř. Jak stěžovatelka cituje ve svém podání, k výsledku řízení odvolací soud zhodnotil, že otec neuspěl ve věci změny péče, ohledně rozsahu a formy styku pak ano. Uložení povinnosti nahradit státu 2/3 nákladů, tedy 29 086 Kč matce (stěžovatelce), a otci 1/3 nákladů odvolací soud odůvodnil nezákonnou změnou bydliště dítěte matkou a jejím dřívějším přístupem k realizaci styku.
7. Ač je Ústavní soud po účinnosti současného znění §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nucen se k nákladovému rozhodování obecných soudů vyjadřovat častěji, a ač několikrát upozornil, že úspěch ve věci nelze posuzovat mechanicky (srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2374/19 ze dne 7. 7. 2020), pouhý nesouhlas stěžovatelky s řádně odůvodněným závěrem odvolacího soudu její argumentaci ústavněprávní rozměr nedodává. Rozhodovací činnost obecných soudů je nezávislá a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do ní ingerovat; není totiž další přezkumnou instancí v pravém slova smyslu. Jeho přezkum se omezuje na dodržení ústavních pravidel, ohledně problematiky nákladů řízení, které jsou pouze jeho derivátem, nikoli předmětem, Ústavní soud navíc ještě omezeněji zkoumá pouze, zda nebyl při výkladu a aplikaci příslušných ustanovení zákona obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. Nic takového Ústavní soud v případě stěžovatelky neshledal.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu