ECLI:CZ:US:2020:1.US.2513.20.1
sp. zn. I. ÚS 2513/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti a) Jana S., b) Petry P., c) Václava B., d) nezletilého Tomáše B., zastoupeného stěžovatelem c), e) nezletilého Petra B., zastoupeného stěžovatelem c), a f) nezletilé Ivety P., zastoupené stěžovatelkou b) (jedná se o pseudonymy), všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 25 Cdo 4536/2018-222, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Krajská nemocnice Liberec, a.s., sídlem Husova 357/10, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 8. 2020, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelům měla vzniknout nemajetková újma psychickým strádáním a ztrátou způsobenou smrtí jejich příbuzné Jitky S. (jedná se o pseudonym), k níž došlo dne 16. 7. 2014 během její hospitalizace na psychiatrickém oddělení vedlejší účastnice. Stalo se tak po ambulantním vyšetření zemřelé na neurologickém oddělení v 7. patře pavilonu B budovy nemocnice, kde byla po předchozím sebevražedném pokusu a 5 dní poté, co sdělovala, že si chce opatřit nůž, ponechána sama v čekárně s otevřeným oknem, z nějž následně vyskočila a zabila se.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 5. 2017 č. j. 53 C 328/2014-151 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit jako náhradu uvedené nemajetkové újmy: stěžovateli a) částku 1 600 000 Kč, stěžovatelce b) částku 1 400 000 Kč, stěžovateli c) částku 1 200 000 Kč, stěžovateli d) částku 400 000 Kč, stěžovateli e) částku 200 000 Kč a stěžovatelce f) částku 200 000 Kč, ve všech případech spolu s ročním úrokem z prodlení z příslušné částky ve výši 8,05 % za dobu od 27. 10. 2014 do zaplacení (výrok I). Stěžovatelům byla současně uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 26 923 Kč (výrok II).
4. K odvolání stěžovatelů byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 7. 2018 č. j. 29 Co 273/2017-202 potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku I a změněn ve výroku II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Stěžovatelům byla ovšem uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice náklady státu ve výši 2 446 Kč (výrok III).
5. Výsledek řízení o žalobě stěžovatelů se odvíjel od posouzení otázky, zda vedlejší účastnice postupovala lege artis, jestliže byla zemřelá Jitka S. dne 16. 7. 2014 po provedení neurologického vyšetření v 7. patře pavilonu B budovy nemocnice, na které byla z psychiatrického oddělení přivedena zaměstnancem tohoto oddělení, navzdory dřívějšímu sebevražednému pokusu ponechána v čekárně oddělení neurologie samotná do doby, než pro ni měl uvedený zaměstnanec znovu přijít. Obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování ke shodnému závěru, že ze strany vedlejší účastnice, resp. jejího ošetřujícího personálu, nebyla porušena prevenční povinnost podle §2900 občanského zákoníku. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by v posuzované věci byly dány takové okolnosti, které měly ošetřující personál vést k nepřetržitému dohledu nad pacientkou či k jiným zvláštním opatřením způsobilým zabránit jí v možnosti provést nepředvídatelný čin vedoucí k újmě na zdraví. Zvolený léčebný postup byl správný, režimová opatření byla adekvátní stavu pacientky, která v období před spácháním sebevraždy neverbalizovala žádné sebevražedné úmysly. Ani klinický obraz pacientky nijak nesvědčil pro riziko sebevraždy. Pacientka byla proto zařazena do tzv. otevřeného režimu, který byl spojen s opakovanými vycházkami. Její následné chování bylo zkratkovité a nepředvídatelné. Navíc se ho mohla dopustit kdekoli, tedy i mimo areál vedlejší účastnice, např. na vycházce.
6. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020 č. j. 25 Cdo 4536/2018-222 zamítnuto. Přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu byla založena tím, že otázka rozsahu prevenční povinnosti poskytovatele zdravotní péče a podmínek pro její uplatnění podle občanského zákoníku nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Podle dovolacího soudu samotná skutečnost, že k úmrtí pacienta či k poškození jeho zdraví došlo v době hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, nemůže znamenat, že automaticky nastupuje odpovědnost provozovatele. I nadále platí, že v rozsahu, v jakém byla škoda způsobena vlastním jednáním poškozeného, ji poškozený nese sám, a to i když mu nelze, vzhledem k nedostatku schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, přičítat zavinění. Závěru o případné odpovědnosti zdravotnického zařízení za takto vzniklý následek musí vždy předcházet důsledné posouzení toho, jaké jednání bylo možno od jeho zaměstnanců v konkrétní situaci rozumně požadovat.
7. To, že se v období několika dní před škodní událostí u zemřelé opětovně projevily sebevražedné myšlenky, nepovažoval dovolací soud za okolnost mající výraznější relevanci z hlediska posouzení předvídatelnosti vzniku újmy, bylo-li v řízení současně prokázáno, že vedlejší účastnice na tuto změnu zdravotního stavu řádně zareagovala úpravou léčebného postupu a režimového opatření (umístěním zemřelé na uzavřené psychiatrické oddělení, omezením jejích aktivit), a že k opětovnému uvolnění jejího režimu přistoupila až poté, co se stav pacientky objektivně jevil jako stabilizovaný, nevyžadující přijetí stěžovateli předestíraných preventivních opatření. Okolnost, že po vyšetření na neurologickém oddělení zemřelá využila několik minut trvající okamžik osamění na chodbě s otevřeným oknem k tragickému řešení svých problémů, lze považovat za nešťastnou shodu okolností, které by mohla vedlejší účastnice zabránit jen tím, že by nad rámec diagnostického stavu prováděla nad zemřelou zpřísněný dohled či ji více omezila, případně by činila plošná opatření eliminující v celém areálu nemocnice riziko, že pacientka spáchá sebevraždu. Protože nelze zjistit, jaká byla bezprostřední pohnutka sebevražedného jednání, není možné ani s jistotou tvrdit, že by následku zabránil dřívější příchod pracovníka psychiatrického oddělení, který zemřelou doprovodil na oddělení neurologie, či jeho setrvání na místě. Požadavek, aby se zemřelá neocitla ve zvýšeném patře v blízkosti otevřeného okna, je podle dovolacího soudu nereálný a vymyká se organizačním možnostem žalované. Lze navíc předpokládat, že zemřelá mohla i v jiné době a v jiném místě jednat obdobným způsobem.
III.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé tvrdí, že ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice se ve zvýšeném počtu vyskytují osoby, u nichž existuje předpoklad zkratkovitého jednání vedoucího k sebepoškození. Svědčí o tom ostatně již skutečnost, že smrti Jitky S. předcházely ve stejném zařízení během necelého roku tři jiné sebevražedné pokusy skokem z okna, z toho dva úspěšné. Je tedy namístě otázka, zda po vedlejší účastnici nebylo možné požadovat (obdobně, jak to činí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 25 Cdo 552/2014), aby z hlediska prevence proti nepříznivým následkům počínání takových osob byla okna technickými prostředky jištěna proti otevření. Nejvyšší soud na tuto otázku nicméně reagoval toliko jedinou větou, podle níž je požadavek, aby se pacientka neocitla ve zvýšeném patře v blízkosti otevřeného okna, nereálný a vymyká se organizačním možnostem vedlejší účastnice. Tento závěr stěžovatelé neakceptují. Vytýkají mu přitom již to, že nebyl nijak relevantně odůvodněn.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, napadeným rozsudkem a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 53 C 328/2014, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Po posouzení věci z uvedených hledisek Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že s otázkou, zda vedlejší účastnice v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb zemřelé porušila povinnosti plynoucí jí zejména z §2900 a 2901 občanského zákoníku, se podrobně zabývaly jak dovolací soud, tak krajský soud a okresní soud. Dovolací soud v rámci svých úvah vysvětlil, z jakého důvodu nelze na věc zemřelé vztáhnout právní závěry obsažené v jeho rozsudku sp. zn. 25 Cdo 552/2014, a vypořádal se i s právním názorem stěžovatelů, podle nichž vedlejší účastnice byla povinna zajistit, že okno v čekárně, kde se zdržovala zemřelá, nebude otevřeno. Ústavní soud má za to, že větu, na kterou upozorňují stěžovatelé, nelze vnímat izolovaně, nýbrž v kontextu celého odůvodnění napadeného rozsudku. Právě z něj - v souladu s provedenými důkazy - vyplývá, že ponechání zemřelé v době její hospitalizace v tzv. otevřeném režimu odpovídalo jejímu zdravotnímu stavu a projevům, přičemž v rámci tohoto režimu nebyl důvod pro opatření takové povahy. Za situace, kdy Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska žádné výhrady k posouzení věci, které provedl dovolací soud, resp. též soudy nižších stupňů, není třeba, aby k obsáhlému odůvodnění jejich rozsudků cokoli dodával. Zcela postačuje odkázat na relevantní části odůvodnění těchto rozhodnutí. To platí obzvlášť, týká-li se obecnými soudy provedené posouzení v podstatě jen výkladu podústavního práva. Není tudíž pochyb, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani žádné jiné jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu