ECLI:CZ:US:2020:1.US.2514.20.1
sp. zn. I. ÚS 2514/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Artura Palzera, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2019 č. j. 28 C 136/2018-26, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019 č. j. 91 Co 275/2019-57 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020 č. j. 30 Cdo 1216/2020-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které řádně neprojednaly jeho nárok na náhradu škody, uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle stěžovatele soudy pochybily, když jeho žalobu zamítly. Má za to, že argumentace civilních soudů zpochybňující existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím a vznikem škody vykazuje prvky libovůle, neboť na daný případ aplikovaly právní předpisy a soudní judikaturu nepřiléhavě. Odkazuje přitom na čl. 41 odst. 2 Vídeňské úmluvy o silničním provozu z roku 1968, který upravuje vzájemné uznávání řidičských průkazů. Obvodní soud pro Prahu 1 (stěžovatel zjevně omylem uvádí okresní soud) jednal podle stěžovatele v rozporu se zákonem o soudních poplatcích, pokud po něm požadoval úhradu soudního poplatku za dovolání, když ve věcech náhrady škody vůči státu se platí pouze poplatek za podání žaloby. Stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší soud pochybil, když se odmítl zabývat materiální podstatou dovolání, ačkoli v obdobném případu (rozsudek č. j. 30 Cdo 4136/2016) dospěl k závěru, že je dána příčinná souvislost mezi jednáním správního orgánu tím, že nevyhověl žádosti, na jejíž vyhovění měl žadatel právní nárok, a škodou, která mu z tohoto důvodu vznikla.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo dopravy, dále jen "vedlejší účastník"] zaplacení částky ve výši 3 372,92 EUR s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími ve správním řízení o vydání řidičského průkazu, jež bylo vedeno před Městským úřadem Sokolov a následně pak před Krajským úřadem Karlovarského kraje jako správním orgánem druhého stupně. Škoda měla spočívat v nákladech vynaložených stěžovatelem na lékařsko-psychologické vyšetření ve výši 2 372,22 EUR a nákladech cestovného ve výši 1 000,70 EUR, to vše za účelem získání německého řidičského průkazu. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud v Praze zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatele nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatel tak nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož, bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Pokud jde o argumentaci jiným rozhodnutím soudu "v zásadě obdobné věci", Ústavní soud konstatuje, že není povolán k tomu, aby prováděl komparaci rozhodovací praxe soudů. Jeho úloha nespočívá ani ve sjednocování judikatury či výběru nejvhodnější možné interpretaci podústavního práva, ale má posuzovat, zda postup a výklad učiněný soudy není svévolný či rozporný s principy spravedlivého (řádného) procesu a nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu