ECLI:CZ:US:2020:1.US.2526.20.1
sp. zn. I. ÚS 2526/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 97/29, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 628/2020-381 ze dne 23. června 2020a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 44 To 5/2020-327 ze dne 6. února 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 52 T 84/2019-279 ze dne 18. listopadu 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let, dále mu uložil povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestným činem a zaplatit zdravotní pojišťovně 28 906 Kč; poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o trestu, nově rozhodl a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiných než dovolacích důvodů.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy učinily závěr o tom, že spáchal trestný čin, aniž by zohlednily jeho tvrzení, že se v době útoku na poškozeného nenacházel v místě svého bydliště, ale v zaměstnání 14 km daleko cca 30 minut jízdy autem. Stěžovatel dále uvádí, že je osobou bezúhonnou na rozdíl od poškozeného, který má tři záznamy v evidenci přestupků. Stěžovatel podrobně popisuje, v čem spatřuje nesoulad zjištěného skutkového stavu a závěry obecných soudů, především soudu nalézacího. Mimo již zmíněný časový rozpor poukazuje na změny a rozpory ve výpovědích poškozeného a jeho rodiny, s ohledem na viditelnost tvrdí stěžovatel nepravdivost výpovědi otce poškozeného, a konečně fyzickou nemožnost způsobit zranění v malé kabině výtahu; je proto přesvědčen, že v řízení existovaly závažné pochybnosti a nepřihlédly-li k nim obecné soudy, porušily zásadu in dubio pro reo. Zjištěné vady nenapravily ani odvolací soud ani Nejvyšší soud, který měl reflektovat zmíněný extrémní nesoulad (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1494/2011 ze dne 27. ledna 2012). V postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
3. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel měl fyzicky napadnout poškozeného - souseda z vyššího patra - s nímž (s jehož rodinou) měl stěžovatel (jeho rodina) trvalé sousedské neshody. K napadení mělo dojít při společné jízdě výtahem. Fakt, že poškozený bezprostředně poté, co dorazil domů, informoval svého otce a jednoznačně identifikoval stěžovatele coby pachatele, považuje stěžovatel trvale za mstu a snahu zastřít skutečné důvody (dluhy), pro které byl poškozený (vymahačem) napaden.
4. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a nikoliv dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví; jeho zásah připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole, či
dokonce libovůle - o takovou situaci však v projednávané věci nejde. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou opakováním jeho obhajoby a argumentace z opravných prostředků a obecné soudy se s nimi dostatečně vypořádaly. Je pochopitelné, že stěžovatel není spokojen s faktem, že byl uznán vinným a potrestán, napadená rozhodnutí však splňují zákonné požadavky, rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna. Nejsou patrné skutečnosti umožňující jiný závěr, či vzbuzující pochybnosti, jak tvrdí stěžovatel. Provádění důkazů a jejich hodnocení je svěřeno obecným soudům, které zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu právům, a soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný. Není porušením práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), vysloví-li obecné soudy v řízení, při němž dodrží všechna pravidla předepsaná procesními předpisy, jiné závěry, než jaké tvrdí některý účastník řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o zásahu do jeho základních práv a svobod.
5. Proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu