ECLI:CZ:US:2020:1.US.2527.20.1
sp. zn. I. ÚS 2527/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti RENT & REAL Finance s.r.o., 8. pěšího pluku 2380, Frýdek - Místek, zastoupené Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem Sokola Tůmy 743/16, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2020, č. j. 10 As 260/2018-27, rozsudku téhož soudu ze dne 4. 7. 2018, č. j. 5 As 155/2017-13, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2018, č. j. 22 Ad 5/2015-76, rozhodnutí České obchodní inspekce - Inspektorát pro Olomoucký a Moravskoslezský kraj ze dne 20. 5. 2014, č. j. ČOI 51852/14/4000 a rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 26. 1. 2015, č. j. ČOI 62082/14/0100/4000/14/15/Hy/Št, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 9 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 2, čl. 4 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím České obchodní inspekce, Inspektorátu pro Olomoucký a Moravskoslezský kraj bylo shledáno, že se stěžovatelka měla dopustit správního deliktu ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 písm. d) zákona č. 145/2010 Sb. O spotřebitelském úvěru (dále jen "ZoSÚ"), tím, že porušila povinnosti dle §18 citovaného zákona. Konkrétně užila jako instrument k zajištění úvěru biankosměnky, a to ve čtyřech případech. Za správní delikt jí byla uložena peněžitá sankce 50 000 Kč. O podaném odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ústředí inspektorát České obchodní inspekce, a to tak, že jej zamítl.
4. Proti rozhodnutí správních orgánů podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který svým rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 22 Ad 5/2015-41 rozhodnutí správních orgánů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Na základě následně podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 4. 7. 2018, č. j. 5 As 155/2017-13 shora uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu žalobu stěžovatelky zamítl. Proti rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2020, č. j. 10 As 260/2018-27 odmítnuta.
Ustanovení §18 odst. 1 ZoSÚ zní následovně:
Vyloučení použití směnky nebo šeku
(1) Ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek.
6. Stěžovatelka vyšla z toho, že shora uvedená právní úprava zakazovala zajištění splacení samotného spotřebitelského úvěru. Tento postup nebyl zákonem vyloučen u jiných závazků, typicky např. smluvní pokuty. Ta není příslušenstvím pohledávky a tak užití tohoto zajišťovacího právního institutu nic nebránilo. Zatímco příslušenství sdílí právní osud hlavního závazku, smluvní pokuta byla v době svého vzniku stavěna mimo okruh závazků tvořících samotný úvěr. Z toho důvodu je stěžovatelka toho názoru, že vystavené směnky nezajišťovaly spotřebitelský úvěr a nedošlo tak ke skutkovému stavu, který by mohl být hodnocen jako správní delikt. Podle náhledu stěžovatelky bylo úmyslem zákonodárce zamezit tomu, aby směnkou byl zajištěn pouze spotřebitelský úvěr. Výklad správních a soudních orgánů považuje stěžovatelka za extenzivní interpretaci práva, kterou jí byla uložena povinnost nad rámec zákona. Postup orgánů státní moci považuje za rozporný se zásadou in dubio pro libertate a nulla poena sine lege. Užití směnek v projednávaném případě bylo založeno dohodou smluvních stran. Argumentace účelem právního předpisu není podle stěžovatelky skutečností, která by v oblasti práva veřejného, zejména pak jeho institutů represivní povahy, měla být používána v neprospěch soukromoprávního subjektu. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by se na smluvní pokutu mělo hledět jako na akcesorický závazek, jehož existence je vázána na existenci závazku hlavního, jak dovozuje krajský soud a nejedná se podle ní o řetězení zajištění hlavního závazku.
III.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádaly, postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly podústavní právo a rozhodovaly odůvodněně v mezích své rozhodovací pravomoci. Z odůvodnění rozhodnutí jak Nejvyššího správního soudu, tak i příslušného krajského soudu vyplývají důvody, pro které nelze užít biankosměnku k zajištění smluvní pokuty v případě spotřebitelských úvěrů. Stěžovatelka má sice pravdu v tom, že tento zákaz z právní úpravy výslovně nevyplývá, ale z odůvodnění obecných soudů, argumentujících především teleologickým výkladem právní normy, vyplývají logické a racionální argumenty pro zapovězení stěžovatelkou protěžovaného postupu. Na odůvodnění obecných soudu lze v podrobnostech odkázat. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí orgánů státní moci za ústavně konformní a v jejich výkladu nenalezl natolik extenzivní postup, že by tento nemohl být hodnocen jako ústavně souladný.
10. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Monika Zbořilová