ECLI:CZ:US:2020:1.US.2538.20.1
sp. zn. I. ÚS 2538/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. et. Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Havelkova 89/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 659/2020-1701 ze dne 17. června 2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 68/2019-1617 ze dne 10. října 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 6/2018-1545 ze dne 15. května 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (1.) zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku a (2.) pokusu zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění peněžního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou a povinnost nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 3 481 123 Kč; se zbytkem byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zrušil rozsudek nalézacího soudu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání (1.) zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku a (2.) zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění peněžního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let do věznice ostrahou a povinnost nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 3 481 123 Kč; se zbytkem odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele odvolací soud zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiných než dovolacích důvodů.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že hodnocení důkazů je nepřípustné a vnitřně rozporné, provedené důkazy netvoří podle něj logicky uspořádaný řetězec, vedoucí k závěru o vině, a tímto extrémním nesouladem se odmítl zabývat i Nejvyšší soud.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že neexistuje jediný přímý důkaz, že nechal opatřit (opatřil) úvěrovou smlouvu nepravým podpisem své tehdejší manželky a tvrdí, že takový podpis ani nebyl potřebný. To, že stěžovatel čerpal úvěr, který nebyl schopen splácet, bez dalšího neprokazuje, že právě on zajistil zfalšování údajů v bance; pokud učinily takový závěr obecné soudy, jde o nepřípustnou deformaci důkazů [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. května 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Stěžovatel uvádí, že neúspěšně navrhoval nalézacímu soudu provést důkaz smluvní dokumentací k jeho předchozímu úvěru, z níž měla být patrná praxe banky, odmítnutí tohoto návrhu považuje za opomenutí důkazu a namítá porušení principu in dubio pro reo.
5. Popsaným postupem měly obecné soudy porušit právo stěžovatele spravedlivý proces a na obhajobu; právo na osobní svobodu a na ochranu rodinného a soukromého života mělo být zasaženo nutností nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud postupoval nepečlivě a neuvážlivě, neshledal-li naplnění dovolacího důvodu, ač skutek byl prokázán v rozporu se zásadami spravedlivého procesu při deformaci důkazů. Napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, 10 odst. 2, 36 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že stěžovatel opakovaně navýšil úvěrový limit, přičemž dohodu o posledním navýšení nepodepsala jeho tehdejší manželka, která na základě předchozích ujednání byla směnečným ručitelem, a její podpis byl na dohodě padělán (napodoben). Stejně tak nebyla pravým podpisem opatřena směnka za další (nový) úvěr stěžovatele. Vše vyšlo najevo, když pro nesplácení čerpaných úvěrů byly zesplatněny směnky a bývalé manželce stěžovatele vznikla povinnost plnit. Jakkoliv nalézací soud konstatoval, že taková situace by nemohla nastat, kdyby pracovníci banky dodržovali své povinnosti, uzavřel, že dohody o navýšení úvěrového limitu/o zřízení úvěru, inicioval stěžovatel, který také úvěry čerpal a nesplácel. Nalézací soud podrobně popsal okolnosti, které jej vedly k závěru o vině stěžovatele.
7. Uvedené závěry převzal odvolací soud, který k vynesení nového rozsudku vedla pouze skutečnost, že státní zástupce v obžalobě nesprávně označil jednání pod bodem (2.) za spáchané ve stádiu pokusu, jakkoliv je uvedené jednání dokonaným trestným činem. Z toho důvodu odvolací soud, ač zcela akceptoval závěry nalézacího soudu, v rozsahu odvolacích tvrzení stěžovatele provedl některé jím navržené důkazy, mimo jiné i nalézacím soudem odmítnuté další dokumenty banky k úvěrovým smlouvám stěžovatele (č. 1028/08/5137 a č. 1029/08/5137); ve shodě s nalézacím soudem konstatoval, že nemají stěžovatelem tvrzený význam. Pochybení v postupu nezjistil ani Nejvyšší soud, který považuje námitky stěžovatele jen za polemikou se skutkovými zjištěními obecných soudů.
8. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel znovu opakuje svoji argumentaci uplatněnou již dříve v řízení před obecnými soudy, se kterou se soudy již v pečlivě a podrobně odůvodněných rozhodnutích zcela vypořádaly. V řízení nevznikly žádné pochybnosti, pro které by měl být uplatněn princip in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že nalézací soud vysvětlil, proč neprovedl některé stěžovatelem navržené důkazy (které nadto odvolací soud provedl), uzavírá Ústavní soud (obdobně jako již i Nejvyšší soud v napadeném usnesení), že neobstojí ani námitka tzv. opomenutých důkazů.
9. Podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody z jiných důvodů, než stanoví zákon; jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny). Příslušným zákonem je trestní zákoník, na základě něhož obecné soudy učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestných činů a uložily stěžovateli příslušný trest - nejde tedy o porušení práva na osobní svobodu ani o postup, jímž by bylo neoprávněně zasaženo do soukromého a rodinného života stěžovatele (čl. 10 odst. 2 Listiny). Obecné soudy rozhodovaly v souladu s právními předpisy, a proto stěžovateli nebylo upřeno právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), zaručující každému, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě platné právní úpravy. Tato práva nezaručují, že rozhodnutí obecných soudů, které jediné jsou povolány rozhodovat o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny), bude odpovídat představám nebo požadavkům účastníka řízení. Neprovede-li soud všechny účastníkem řízení navržené důkazy, nebo vyvodí-li z nich jiné závěry než účastník řízení, nejde o porušení jeho práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) - tím spíše, je-li postup soudu srozumitelně a pečlivě odůvodněn.
10. Protože nebyla zjištěna pochybení, představující skutečné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nepřipadá zásah Ústavního soudu v úvahu; samotné přesvědčení stěžovatele o extrémním nesouladu skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů ani polemika s těmito závěry obecných soudů nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu