ECLI:CZ:US:2020:1.US.2539.20.1
sp. zn. I. ÚS 2539/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem Slovanská tř. 338/66, 326 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 189/2020-170 ze dne 5. 8. 2020 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 5 Nt 43/2020-57 ze dne 25. 6. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud Plzeň-město rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") a zároveň nevyhověl stěžovatelem navržené alternativě vazby v podobě písemného slibu dle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že důvod vazby útěkové soudy založily pouze na hrozící výši trestu v rozmezí 2 - 10 let, aniž zohlednily další kritéria. Ve vztahu k důvodu vazby předstižné stěžovatel uvedl, že jeho zdůvodnění v napadených rozhodnutích soudů je obecné, nekonkrétní, a tím i nepřezkoumatelné, resp. nezákonné. Stěžovatel je přesvědčen, že ani jeden ze zmíněných vazebních důvodů není v jeho případě dán. Dle jeho názoru bylo prokázáno, že s ohledem na své rodinné vazby a životní poměry má v případě svého ponechání na svobodě zajištěno patřičné zázemí. Není proto namístě závěr soudů o důvodné obavě z toho, že uprchne nebo se bude skrývat. Stěžovatel soudům vytkl rovněž nedostatečné odůvodnění zamítnutí písemného slibu nahrazujícího vazbu. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiný vážný ústavně relevantní nedostatek neshledal. Soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vyložily, v čem spatřují trvání vazebních důvodů u vazby útěkové i předstižné. Krajský soud nejprve vyzdvihl závažnost trestné činnosti, z podílu na níž byl stěžovatel obviněn. Konkrétně poukázal na to, že stěžovatel je stíhán jako člen organizované zločinecké skupiny působící v České republice páchající závažnou drogovou trestnou činnost ve značném rozsahu a s rozvinutými vazbami na podobné zahraniční skupiny v zahraničí, jež se nadto vyznačuje vysokým stupněm plánování, koordinace i konspirace. K tomu poznamenal, že prověřování a odhalování takové trestné činnosti trvalo poměrně dlouhou dobu a bylo realizováno za použití několika forem operativně pátracích prostředků, a dodal, že obvinění jsou v případě prokázání viny ohroženi vysokým trestem, u stěžovatele v rozmezí od 2 do 10 let. Krom toho stížnostní soud též podotkl, že stěžovatel je stíhán pro účast na pěti předstíraných převodech, přičemž po posledním propuštění ze soukromé kliniky, kde se léčil se závislostí, se měl již v červnu 2020 (krátce před svým zadržením), opět účastnit předstíraného převodu. Krajský soud uzavřel, že veškerá tato trestná činnost pro něj představovala významný zdroj příjmů. Stěžovatel se sice ve stížnosti proti usnesení okresního soudu o vzetí do vazby zmínil o legálních příjmech, ty však ponechal bez bližšího upřesnění. Nelze pak krajskému soudu vyčítat, že tento dílčí argument ponechal bez podrobnější odezvy. Odtud je tak patrné, že odůvodnění vazby předstižné i útěkové v ústavně právní rovině obstojí.
Soudy nepochybily ani potud, pakliže povahu, rozsah a způsob realizace předmětné trestné činnosti promítly nejen do úvah o důvodech vazby, nýbrž i do možnosti jejího nahrazení některým z alternativních institutů předvídaných trestním řádem. Je zřejmé, že ve světle právě řečeného bylo lze ze strany soudů jen stěží přijmout prostý písemný slib, nabídnutý stěžovatelem, byť i doplněný o dohled probačního úředníka. Stěžovatel ostatně ani v původní stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí okresního soudu, ani nyní v ústavní stížnosti nepředestřel, v čem jím nabídnutá alternativa vazby by měla vyvážit či dokonce převážit jeho stíhání vazební formou. Jakkoli není vyloučeno, aby osoba obviněná ze spáchání zvlášť závažného zločinu byla stíhána za použití mírnějších zajišťovacích prostředků uvedených v trestním řádu, než jakým je vazba, musí jejich nabídka být odpovídající závažnosti stíhaného skutku i okolnostem dosud nasvědčujícím jeho spáchání a musí být způsobilá dosíci stejného účelu, jaký v trestním řízení plní institut vazby a její jednotlivé důvody. V tomto ohledu tedy nemohl být stěžovatel se svým poněkud "vlažným" návrhem na přijetí písemného slibu úspěšný.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Vladimír Sládeček
předseda senátu