ECLI:CZ:US:2020:1.US.2541.20.1
sp. zn. I. ÚS 2541/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava-Heřmanice, zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem Moravská Ostrava, Vítkovická 3276/2A, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2020 č. j. 1 To 338/2020-65 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. 0 PP 86/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, č. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy svá rozhodnutí založily toliko na jeho trestní minulosti a nezabývaly se informacemi o aktuálním stavu jeho nápravy, polepšením během výkonu trestu a dalšími okolnostmi. Poukazuje na skutečnost, že se k trestné činnosti plně doznal a poškozenému se omluvil. Domnívá se, že trestní soudy dospěly k nesprávnému závěru, když konstatovaly, že mu chybí míra sebereflexe. V této souvislosti rozporuje věrohodnost sdělení probační úřednice, na jehož základě soudy uvedený závěr dovodily, a popírá, že by kdy učinil o poškozeném prohlášení, o němž ve svých rozhodnutích hovořily oba soudy. Stěžovatel dále shrnuje všechny okolnosti, které mají svědčit v jeho prospěch, resp. mají podporovat jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Má za to, že trestní soudy porušily zákaz dvojího přičítání, když při svém rozhodování přihlížely k okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Na podporu své argumentace odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 2204/17 a II. ÚS 482/18.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu se proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jeví plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že se trestní soudy nezabývaly informacemi o aktuálním stavu jeho nápravy, polepšením během výkonu trestu a dalšími okolnostmi hovořícími v jeho prospěch, a to včetně jeho doznání a zaslání omluvy poškozenému. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy vzaly tyto skutečnosti v úvahu, nicméně nebylo jim možno přiznat takový význam, aby převážily nad okolnostmi, z nichž soudy dovodily nepříznivou prognózu budoucího chování stěžovatele, tedy závěr, že nelze očekávat z jeho strany vedení řádného života.
Tento závěr pak trestní soudy založily nejen na trestní minulosti stěžovatele, ale také na jeho vyjádření k vlastní trestné činnosti. Ve stanovisku Probační a mediační služby k možnosti podmíněného propuštění stěžovatele se totiž uvádělo, že stěžovatel hovořil o poškozeném, jemuž svým činem způsobil těžkou újmu na zdraví, v tom smyslu, že v jeho případě by nemělo tolik vadit, že ublížil právě jemu (srov. č. l. 2 usnesení Okresního soudu v Ostravě). Pokud na základě toho trestní soudy konstatovaly, že stěžovateli chybí sebereflexe a ve skutečnosti neprojevuje opravdovou lítost nad skutkem, který spáchal, jde podle Ústavního soudu o zcela přirozenou a logickou úvahu. Zjišťování a zohledňování postoje odsouzeného k trestné činnosti, pro niž vykonává trest odnětí svobody, je přitom v souvislosti s rozhodováním o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody naprosto legitimní a žádoucí, jak to ostatně vyplývá i z nálezu sp. zn. III. ÚS 2204/17, na nějž sám stěžovatel odkazuje. Zbývá dodat, že pokud stěžovatel popírá, že by výše uvedený výrok pronesl, jde ve své podstatě již o otázku hodnocení důkazů, v tomto případě zmíněného stanoviska Probační a mediační služby, v němž byl inkriminovaný výrok zachycen. Ústavní soud však neshledává relevantní důvod k tomu, aby hodnocení stanoviska revidoval.
Jestliže stěžovatel tvrdí, že soudy porušily zákaz dvojího přičítání, když při svém rozhodování přihlížely k okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a odkazuje přitom na nález sp. zn. II. ÚS 482/18, Ústavní soud k tomu podotýká, že ani tento nález nevylučuje, aby soud zohlednil trestní minulost při posuzování očekávání vedení řádného života odsouzeného v budoucnu. Tento aspekt nicméně nesmí být hodnocen formalisticky a v úvahu musí být brány specifické okolnosti vztahující se k předchozí trestné činnosti takového odsouzeného (blíže viz body 41. až 47. citovaného nálezu). V obdobném duchu vyznívá i předchozí judikatura Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
V nyní posuzované věci trestní soudy uvedeným požadavkům dostály. Nepřehlédly, že se stěžovatel po svém podmíněném propuštění v roce 1996 sice osvědčil, nicméně následně se dopustil řady dalších trestných činů. Jednalo se přitom jak o majetkovou trestnou činnost, tak i o trestnou činnost násilného charakteru. V současnosti vykonává trest odnětí svobody pro oba tyto druhy trestné činnosti. Trestní minulost soudy důvodně hodnotily jednak s ohledem na adaptaci stěžovatele na vězeňské prostředí a jednak s ohledem na výše zmíněnou absenci sebereflexe (blíže viz č. l. 3-4 usnesení Krajského soudu v Ostravě).
Ústavní soud uzavírá, že pokud trestní soudy na základě uvedených skutečností dospěly k závěru, že v případě stěžovatele není splněna zákonná podmínka podmíněného propuštění spočívající v prognóze vedení řádného života, nepovažuje to za projev svévole a neshledává důvody tento závěr zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu