ECLI:CZ:US:2020:1.US.2565.20.1
sp. zn. I. ÚS 2565/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. H. a 2) O. H., zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti usnesení Nejvyššího soudu 30 Cdo 3577/2019-178 ze dne 24. 6. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 91/2019-137 ze dne 4. 4. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 171/2017-92 ze dne 24. 5. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení 105 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem policejního orgánu, který řádně neprošetřil jejich trestní oznámení a nestíhal (neznámého) pachatele, vůči němuž by stěžovatelé následně mohli uplatnit svůj nárok na náhradu škody způsobené odcizením jejich věcí. Za uvedený nesprávný úřední postup odpovídá podle stěžovatelů stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
2. Žaloba stěžovatelů byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítnuta, což potvrdil svým rozsudkem i Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud"); dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto jako nepřípustné.
3. Stěžovatelé se v řízení před Ústavním soudem domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny. Ve svém podání popisují, v jakých konkrétních skutečnostech měl nesprávný úřední postup policejního orgánu, v jehož důsledku byla věc prošetřovaná k trestnímu oznámení stěžovatelů odložena, spočívat. Dále uvádějí, že argumentaci nalézacího a odvolacího soudu, obsaženou v napadených rozsudcích, považují za nesprávnou. O vadnosti postupu policejního orgánu není pochyb, v důsledku jeho liknavosti se stěžovatelé nemohli náhrady škody domáhat od pachatele krádeže, a je tedy dána i příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním státního orgánu a vznikem škody. Odpovědnost státu založená čl. 36 odst. 3 Listiny a zákonem č. 82/1998 Sb. je objektivní a stát se jí nemůže zprostit. Dovolací soud rozhodl formalisticky a odepřel stěžovatelům spravedlnost - ani s jeho argumentací se stěžovatelé neztotožňují.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
5. Právo jednotlivce na odčinění újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem má svůj základ v rovině ústavního práva (viz čl. 36 odst. 3 Listiny). Z jeho obsahu nicméně nevyplývá, že by stát odpovídal za každý postup dotčeného orgánu, který jednotlivec subjektivně vnímá jako vadný a jeho osobu poškozující.
6. Zákon č. 82/1998 Sb. stanoví, že pro posouzení vzniku mimosmluvního závazku na základě tohoto zákona se přiměřeně použijí předpisy občanského práva; nalézací soud proto zkoumal základní náležitosti vzniku odpovědnostního vztahu účastníků řízení, tedy vznik škody, protiprávnost jednání škůdce a existenci příčinné souvislosti mezi nimi, jež by odpovědnostní vztah založila. Dospěl-li přitom k odůvodněnému závěru (potvrzenému odvolacím i dovolacím soudem), že uvedené zákonné podmínky v souzené věci naplněny nebyly (viz s. 6-7 rozsudku), postupoval v souladu s články 36 odst. 1 a 3 Listiny a není důvod pro zásah Ústavního soudu. Odpovědnost státu mohla na podkladě zjištěného skutkového stavu eventuálně vzniknout nezákonným rozhodnutím, nikoli úředním postupem, neboť šetřená věc byla odložena rozhodnutím policejního orgánu podle §159a odst. 1 trestního řádu. Jelikož uvedené rozhodnutí nebylo přezkumnými orgány zrušeno ani jinak odpraveno pro jeho případnou nezákonnost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1385/16 ze dne 15. 7. 2016), chybí jeden z pojmových znaků vzniku odpovědnosti státu, a to protiprávní jednání škůdce.
7. Stěžovatelé se na Ústavní soud neobracejí poprvé (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2445/13 ze dne 26. 5. 2014; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Je jim tak známo, že článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Ani v uvedených ohledech Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů nezaznamenal. Stěžovatelé v tomto směru ostatně ani relevantní argumentaci nepředkládají, ve svém podání pouze opakují v řízení neúspěšnou - obecnými soudy spolehlivě vyvrácenou - argumentaci.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu