ECLI:CZ:US:2020:1.US.2568.20.1
sp. zn. I. ÚS 2568/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti AWT Čechofracht a.s., se sídlem Betonářská 580/14, Ostrava-Muglinov, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 č. j. 39 Cm 89/2013-1314, proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 č. j. 4 Cmo 218/2019-1443 ve slovech "a v bodu II. výroku potvrzuje" a proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 č. j. 4 Cmo 218/2019-1443, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze, části výroku I. a výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze uvedených v záhlaví, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 věty první a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované ČD Cargo, a. s. (dále jen "žalovaná") o zaplacení 1 326 144,40 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a v napadené části rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 3 958 273 Kč (výrok II.). O nákladech řízení rozhodoval soud podle §142 odst. 1 o. s. ř. Strukturálně se jedná o odměnu advokáta podle §7 a §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "tarif"), za v odůvodnění specifikované úkony právní služby včetně navýšení odměny podle §12 odst. 1 tarifu na dvojnásobek v celkové výši 3 262 600 Kč, dále o režijní paušály po 300,- Kč podle §13 odst. 3 tarifu a o 21 % DPH z nákladů právního zastoupení ve výši 686 973,- Kč. Pokud se jedná o mimořádné zvýšení odměny podle §12 odst. 1 tarifu, které žalovaná požadovala v maximální (tj. trojnásobné) výši s odůvodněním, že se v posuzované věci jedná o skutkově mimořádně složitou záležitost, soud sice s tímto hodnocením souhlasil, avšak současně připomněl, že byť se v souzené věci jednalo o velmi rozsáhlá skutková tvrzení jak na straně stěžovatelky, tak na straně žalované (například podání žalované ze dne 14. 6. 2017 bylo v rozsahu 833 stran), v tomto případě ani tak nešlo o různorodost velkého množství rozdílných skutkových tvrzení, ale o mimořádnou pracnost jednotlivých úkonů danou množstvím skutkových tvrzení, která bylo nutno právním zástupcem zpracovat a posoudit. Z tohoto důvodu soud přistoupil "pouze" na dvojnásobné zvýšení odměny oproti návrhu žalované.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem část výroku I. rozsudku městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 155 944,80 Kč (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal napadený výrok II. rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že je správný. V prvé řadě soud prvního stupně správně posoudil obtížnost a složitost věci a přiznal žalované náležité mimořádné zvýšení odměny podle §12 odst. 1 tarifu. Odvolací soud k námitkám stěžovatelky týkajícím se přiznání náhrady nákladů řízení za právní porady s klientem zdůraznil, že se podrobně zabýval okolnostmi, které vyvolaly tyto další porady s klientem, a konkrétně poukázal na oprávněnost tohoto návrhu. Proto poté, kdy přezkoumal oprávněnou výši nákladů za jeden úkon právní služby, výrok o náhradě jako věcně správný potvrdil (§219 o. s. ř.). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud v souladu s §224 odst. 1 o. s. ř. podle §142 odst. 1 o. s. ř., když jejich výši podrobněji konkretizoval a sumarizoval.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě shrnula základní údaje o souzené věci a průběh dosavadního řízení. Poukázala především na to, že náhrada nákladů řízení se vztahuje jen na účelně vynaložené náklady, což však v předmětné věci rozhodně nebylo dodrženo, a místo pečlivého přezkumu soud první instance "převzal tvrzení" žalované. Následně stěžovatelka připomněla judikaturu Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů řízení, a to především v případě, kdy došlo k extrémnímu rozporu mezi právními závěry a zjištěnými skutečnostmi (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2374/19), a to navíc za situace, kdy žalovaná je vlastněna státem a má vlastní právní oddělení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 474/13). Ostatně znaky libovůle a nepřezkoumatelnosti podle stěžovatelky vykazuje v příslušné části také stručné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, když ani toto neobstojí při poměření s jejím právem na spravedlivý proces a s právem vlastnit majetek
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených částí rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky s napadenými výrokovými částmi a s jejich odůvodněním v rozsudcích městského soudu a Vrchního soudu v Praze, jež se týkají nákladů řízení.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV, ÚS 777/12, I. ÚS 195/13, III. ÚS 1862/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodování civilních soudů neshledal nic, co by odporovalo v judikatuře uváděným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jejich úvahy dostatečně přesvědčivě vysvětluje. Namítá-li stěžovatelka, že městský soud nedostatečně (pouze paušálně a mechanicky) odůvodnil aplikaci §7, §11 a také §12 tarifu, podle Ústavního soudu odůvodnění jejich rozhodnutí svědčí o opaku. Především městský soud uceleně zvážil okolnosti případu a vyložil důvody pro své rozhodnutí a mimo jiné také pro (jen) dvojnásobné zvýšení odměny advokáta. Obdobné je nutno uvést také ke vztahu stěžovatelkou připomínané skutečnosti, že žalovaná je vlastněna státem, má vlastní právní oddělení a neměla by proto být zastoupena advokátem. Ústavní soud připomíná této otázce věnovanou vlastní konstantní judikaturu, v níž podrobně reflektuje skutečnosti vedoucí k možnému důvodnému zastoupení státních orgánů a státních organizací advokátem [srov. například sp. zn. I. ÚS 2929/07, II. ÚS 1625/09, IV. ÚS 2402/10 (a v něm uvedená další judikatura), IV. ÚS 474/13]. Stručně řečeno, specifické okolnosti souzené věci byly řádně a dostatečně konstatovány a připomenuty v obou napadených rozhodnutích a Ústavní soud nemá důvod považovat jejich příslušné části za nepřezkoumatelné či dokonce za projev soudní libovůle.
Ústavní soud tak žádné porušení ústavně zaručených práv neshledal. Připomíná, že postup v soudním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu