ECLI:CZ:US:2020:1.US.2619.19.1
sp. zn. I. ÚS 2619/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti 1/ L. W., právně zastoupené D. W., advokátem a 2/ D. W., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2019 č. j. 32 Co 205/2018-1098, rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 1. 2018 č. j. 12 P 119/2010-945, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2019 č. j. 32 Co 115/2019-32 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 2. 2019 č. j. 12 P 119/2010-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavnímu soudu byla dne 9. 8. 2019 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelé podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů byla napadenými rozhodnutími porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo, abych jejich věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti, a aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na to, aby státní orgány ukládaly povinnosti toliko na základě zákona, jak plyne z čl. 4 odst. 1 Listiny, a aby při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřily jejich podstatu a smysl, jak plyne z čl. 4 odst. 4 Listiny. Dále stěžovatelé namítali, že v řízeních předcházejících vydání rozhodnutí obecných soudů, která v ústavní stížnosti napadají, došlo k porušení zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces garantovaný čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 12 P 119/2010-945 k návrhu matky nezletilého D. B., syna rodičů T. B. a V. B., na svěření nezletilého do péče Z. V. a návrhu Z. V. na svěření nezletilého do její pěstounské péče, zrušil pěstounskou péči stěžovatelů, nařízenou rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 5. 2014 č. j. 12 P 119/2010-243 (výrok I.), návrh matky na svěření nezletilého do péče Z. V. zamítl (výrok II.), nezletilého svěřil do pěstounské péče Z. V. (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a státu nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV. a V.).
3. K odvolání podanému stěžovateli proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2019 č. j. 32 Co 205/2018-1098 napadený rozsudek ve výrocích I., III. IV. a V. potvrdil.
4. Usnesením ze dne ze dne 21. 2. 2019 č. j. 12 P 119/2010-10 Okresní soud Praha-západ návrh stěžovatelů na zrušení předběžného opatření, a to uložení povinnosti paní Z. V., aby odevzdala nezletilého stěžovatelům, zamítl (výrok I.) a také návrh stěžovatelů na zrušení předběžného opatření Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 8. 2016 č. j. 12 P 119/2010-393 zamítl (výrok II.).
5. Stěžovatelé proti usnesení soudu prvního stupně podali odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2019 č. j. 32 Co 115/2019-32 napadené usnesení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že napadená rozhodnutí nejsou v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Podle jejich názoru obecné soudy rozhodly rozsudkem, aniž by byly splněny podmínky řízení a aniž by rozhodnutí, ač bylo učiněno na základě návrhu, bylo vydáno v řízení zahájeném řádným návrhem podaným k němu oprávněnou osobou. Dále stěžovatelé namítali, že bylo rozhodnuto v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, neboť nezletilý byl z péče stěžovatelů předán do výchovy a péče v prostředí stejnopohlavního páru osob sdílejících společnou domácnost, z něhož jedna osoba nebyla naprosto žádným způsobem prověřena, znalecky či odborně prozkoumána ohledně jejího duševního a tělesného stavu, výchovných schopností a vlivu, přičemž dítě bylo předáno do péče jiné (cizí) osoby předběžným opatřením výlučně na základě vyšetření dítěte znalcem pro dospělé osoby (bez dětského psychologa jakožto soudního znalce), když poté předběžné opatření trvalo po dobu 2 let a deseti měsíců.
8. Stěžovatelé tvrdili, že obecné soudy rozhodly nesprávně, nezjistily řádně skutkový stav a že žádné z napadených rozhodnutí neobsahuje v části rozhodné pro posouzení předmětné věci dostatečné odůvodnění, resp. ohledně většiny námitek stěžovatelů chybí uvedení důvodů, proč je soudy považovaly za nedůvodné, resp. nesprávné. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska pravomoci dané mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelů v posuzované věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Ústavní soud rovněž ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadné použití podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
13. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, nezjistil.
14. Pěstounství jakožto institut náhradní rodinné péče je ve smyslu §958 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, subsidiární k péči rodičů, jedná se o péči dočasnou, byť třeba i dlouhodobou. Účelem pěstounské péče není přijetí cizího dítěte za své tak, jak je tomu v případě osvojení, kdy dochází ke změně statusu dítěte (srov. důvodová zpráva k občanskému zákoníku). Pěstounská péče nepřináší ztrátu práv a povinností rodičů vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti (srov. §960 odst. 1 občanského zákoníku). Z ustanovení §966 odst. 2 věta první a druhá občanského zákoníku vyplývá, že pěstoun při výchově dítěte vykonává přiměřeně povinnosti a práva rodičů. Je povinen a oprávněn rozhodovat jen o běžných záležitostech dítěte, v těchto záležitostech dítě zastupovat a spravovat jeho jmění.
15. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelé v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnili již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
16. Okresní soud Praha-západ v rozsudku ze dne 18. 1. 2018 č. j. 12 P 119/2010-945, kterým byla zrušena pěstounská péče nezletilého stěžovateli, a nezletilý byl svěřen do pěstounské péče Z. V., na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že změna pěstounské péče je v zájmu nezletilého. Nezletilý dlouhodobě projevoval přání být v péči Z. V. se svými sourozenci, především nezl. D. V její faktické péči se nachází od 23. 8. 2016 a z provedených důkazů měl soud za prokázané, že se v této péči již zcela adaptoval, velmi dobře v její péči prospívá a má předpoklady zdravého a úspěšného vývoje. Z. V. má ve své péči rovněž tři polorodé sourozence nezletilého a je v jeho zájmu, aby vyrůstal se svými sourozenci a byly posilovány rodinné vazby. K tomu babička nezletilého sdílí domácnost se Z. V. a podílí se na péči o nezletilého. Také zajištění kontaktu s matkou nezletilého a jeho dědečkem je snazší a nevznikají problémy se zajišťováním styku se sourozenci, matkou a dalšími členy rodiny jako v době, kdy byl nezletilý v péči stěžovatelů. Pokud jde o osobnost Z. V., nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by ji činila nevhodnou pro péči o nezletilé děti. K délce trvání řízení soud prvního stupně měl za to, že ve věci postupoval s co největším urychlením, když pro zjištění skutečností rozhodných pro toto řízení bylo nezbytné vypracování znaleckého posudku, v mezidobí probíhalo také řízení o určení výživného pro nezletilého ze strany otce, dále soud prvního stupně i odvolací soud několikrát rozhodoval ve věci návrhů na vydání předběžného opatření a ústní jednání ve věci muselo být opakovaně odročeno za účelem doplnění dokazování a zajištění výslechu matky nezletilého.
17. Krajský soud v Praze doplnil dokazování výpovědí nezletilého, zprávami města Černošice ze dne 4. 10. 2018 a ze dne 23. 4. 2019, zprávou Základní školy pro žáky se specifickými poruchami učení ze dne 23. 4. 2019 a konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že další dokazování včetně doplňujícího znaleckého posudku a výslechu dědečka považuje za nadbytečné. Odvolací soud sdílel totožný názor a na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvod pro důkaz znaleckým posudkem ve vztahu k nezletilému, neboť z obsahu spisu se nepodávalo, že by bylo nutné odborně posoudit jeho psychický stav či zájem, že by měl nikoli standardní výchovné či jiné potřeby, ani že by prognóza jeho vývoje v závislosti na nastavení výchovy byla jakkoliv zpochybněna. Námitka stěžovatelů v odvolání, že znalecký posudek vypracovala znalkyně, která k tomu nebyla s ohledem na své odborné znalosti oprávněna, tak neměla podle závěru učiněného odvolacím soudem pro rozhodnutí o odvolání význam. Výchovné předpoklady stěžovatelů přitom nebyly v řízení zpochybněny a především nejsou důvodem, pro který přešel nezletilý z jejich péče do zatímní péče Z. V. Odvolací soud rovněž považoval za nezbytné k námitce stěžovatelů, že znalecký posudek PhDr. V. Strakové neobsahoval prohlášení o tom, že si je vědoma následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku uvést, že nejde o žádnou z náležitostí posudku, které vyžaduje ustanovení §13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, a že soudem prvního stupně ustanovená znalkyně působí v oborech znalecké činnosti školství a kultura, odvětví psychologie, a zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, takže byla oprávněna vyjádřit se ke všem otázkám, jimiž soud prvního stupně vymezil její znalecký úkol a nebylo třeba ustanovit jiného znalce ani důkazu odborným vyjádřením PhDr. J. Šturmy. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně skutkový stav věci zjistil správně a dostatečně a v průběhu odvolacího řízení byl toliko upřesněn. Námitky stěžovatelů v odvolání k věcné nesprávnosti výroků I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, spočívající v nedostatečném zohlednění nejlepšího zájmu dítěte a zájmu na stabilitě výchovného prostředí, nepovažoval odvolací soud za způsobilé přivodit změnu napadeného rozhodnutí. Oba výroky jsou podle závěru učiněného odvolacím soudem v souladu s nejlepším zájmem nezletilého ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, protože respektují dlouhodobě vyjadřované přání nezletilého a jeho vazbu na biologickou rodinu, resp. na své byť polorodé, sourozence a právo na styk s každým z rodičů a prarodičů. Sdílí-li Z. V. domácnost s babičkou nezletilého, nebylo zjištěno, že by tato skutečnost měla jakýkoli negativní vliv na péči o nezletilého nebo o jeho sourozence. Rovněž o její schopnosti ve věku 58 let řádně pečovat o všechny děti a i o jejím hmotném zabezpečení neměl odvolací soud pochybnosti. Odpovědnost za péči o nezletilého leží na Z. V. a zásadní potřeba mužského prvku při výchově dítěte je zajištěna navrhovatelkou podporovaným stykem otce i dědečka ze strany matky s nezletilým. Pokud stěžovatelé v průběhu celého řízení namítali, že nebyly splněny podmínky řízení a zpochybňovali návrh matky nezletilého na zrušení pěstounské péče s tím, že jej nepodala, odvolací soud dovodil, že jde o návrh řádný a způsobilý k projednání, neboť splňoval náležitosti stanovené v §42 odst. 1 věta první, odst. 4 věta první a §79 o. s. ř., resp. nevykazoval žádné vady, které by nebylo možno odstranit. Skutečnost, že matka nezletilého sama osobně návrh nesepsala, nevytvořila, apod., ale učinila tak za pomoci jiné osoby, jíž byla navrhovatelka Z. V., nemá podle závěru učiněného odvolacím soudem z hlediska nedostatku podmínek řízení význam.
18. Pokud se jedná o usnesení napadená ústavní stížností ve věci návrhu stěžovatelů na zrušení předběžného opatření, Okresní soud Praha-západ v usnesením ze dne 21. 2. 2019 č. j. 12 P 119/2010-10 dovodil, že předběžné opatření Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 8. 2016 č. j. 12 P119/2010-393, které bylo vydáno na návrh matky nezletilého, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016 nezaniklo podle §77 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci je dosud vedeno řízení ve věci úpravy poměrů nezletilého. Krajský soud v Praze pak usnesením ze dne 9. 5. 2019 č. j. 32 Co 115/2019-32 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že jsou i nadále důvody pro trvání předběžného opatření a závěr o jeho zániku podle §102 odst. 3 ve spojení s §77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. pouze v návaznosti na část pravomocného rozhodnutí o návrhu matky vyjádřeného ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně by byl přísně formalistický, v rozporu s obsahem spisu a především odporující nejlepšímu zájmu nezletilého.
19. Z výše uvedeného je zřejmé, že ve věci rozhodující soudy se stěžovateli předkládanou právní argumentací i jimi vznášenými námitkami řádně zabývaly a své právní závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím soudů nastala v právní sféře stěžovatelů. Ústavní stížnost je v tomto případě především vyjádřením nesouhlasu se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů a postrádá ústavněprávní rozměr.
20. Obecné soudy vzaly v potaz důvody svěření nezletilého do pěstounské péče Z. V., jeho psychický a mentální stav, potřebu stabilního prostředí a pocitu jistoty spojeného s pěstounskou rodinou. Svými, ve věci vydanými, rozhodnutími ani nezasáhly do nejlepšího zájmu dítěte, naopak se jím řádně zabývaly a rozhodly podle svého odůvodnění v souladu s ním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými soudy a nebyla ani svévolná. Ústavní soud v projednávané věci nezjistil mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
21. Nad rámec výše zaznamenaných skutečností Ústavní soud zdůrazňuje, že při posouzení předmětné věci neztrácel ze zřetele, že stěžovatelé si o nezletilého dělají obavy, neboť si k němu vypěstovali silné citové vztahy a pokud namítali i porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, rozhodnutí vydaná ve věci mohou subjektivně pociťovat jako nespravedlivá. Pěstounská péče však nezakládá rodinné pouto. Evropský soud pro lidská práva opakovaně vyjádřil, že na umístění dítěte do pěstounské péče by mělo být obvykle nazíráno jako na dočasné opatření, jež bude zrušeno, jakmile okolnosti dovolí, a jakákoli opatření o umístění do dočasné péče by měla být v souladu s konečným cílem, znovu sjednotit biologické rodiče a dítě (srov. kupř. rozsudek z dne 22. 10. 2015 ve věci Jovanovic proti Švédsku, č. stížnosti 10592/12). Z výše uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že k porušení práva na rodinný život v posuzované věci nedošlo a pochybnosti o správnosti napadených soudních rozhodnutí nepředstavují potřebný důvod pro jeho kasační zásah do rozhodovací činnosti soudů.
22. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku o průtazích v řízení před soudem prvního stupně. Posuzované soudní řízení je svou povahou atypické a komplikované. Zjištění skutkového stavu vyžadovalo obsáhlé dokazování, při němž bylo potřebné objektivně posoudit stávající situaci v rodinných vztazích, jakož i schopnosti a výchovné předpoklady osob, u nichž péče přichází v úvahu, a aktuální psychický stav dítěte. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že pokud stěžovatelé namítají, že předběžné opatření trvalo po dobu dvou let a deseti měsíců a napadají tak délku trvání soudního řízení, mohli podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
23. Pokud pak stěžovatelé namítají porušení svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
24. Poukazy stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu, uvedená v jejich ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
25. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu