ECLI:CZ:US:2020:1.US.2620.20.1
sp. zn. I. ÚS 2620/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ivany Horákové a Václava Horáka, zastoupených Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Bašty 413/2, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 164/2018-273 ze dne 20. 5. 2020 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 20 C 109/2010-211 ze dne 25. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelů na náhradu škody, k níž mělo dojít znemožněním jejich účasti na privatizaci v rozsudku blíže označeného bytu, resp. jejich vstoupení do vzniklého družstva, zaplacení členského podílu, a tím nabytí členských práv vážících se k předmětnému bytu. Současně jím byli stěžovatelé zavázáni k povinnosti uhradit žalovaným náklady řízení, a to městské části Brno - Bohunice jako prvnímu žalovanému ve výši 139 280 Kč a Bytovému družstvu X, družstvo jako třetímu žalovanému ve výši 150 250 Kč (výrok II). Statutárnímu městu Brnu jako druhému žalovanému nalézací soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že stěžovatele zavázal k povinnosti jejich náhrady prvnímu žalovanému ve výši 41 914,40 Kč (výrok II bod a), druhému žalovanému ve výši 300 Kč (výrok II bod b) a třetímu žalovanému ve výši 19 650,40 Kč (výrok II bod c).
3. Proti rozhodnutím soudů, a to výslovně jen proti výrokům týkajícím se nákladů řízení, vyjma výroku III rozsudku městského soudu, brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé namítli, že soudy nerespektovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu v otázce náhrady nákladů řízení statutárních měst a jejich městských částí spočívajících v zastoupení advokátem. Konkrétně poukázali na to, že z internetových stránek městské části Brno - Bohunice plyne, že disponuje právním oddělením. Oběma soudům pak stěžovatelé též vytkli, že závěrečné návrhy, které nejsou jako úkony právní služby výslovně uvedeny ve výčtu úkonů právní služby, mají principiálně povahu ústních přednesů při jednání a jako takové by měly být zahrnuty v odměně za účast na konkrétním jednání, a nikoli účtovány jako samostatné úkony.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný deficit neshledal. Lze sice připustit, že městská část Brno - Bohunice (resp. její úřad) vskutku disponuje právním oddělením, nicméně krajský soud poukázal především na to, že projednávaná věc je celkově komplikovaná, a tudíž by právo na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem mělo příslušet i prvnímu žalovanému. Tento konkrétní závěr však stěžovatelé v ústavní stížnosti ponechali nedotčen. Ačkoli se krajský soud i zde omezil na konstatování obtížnosti sporu, sám Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí nezjistil, že by tato úvaha byla nepřiměřená. Předmětná věc má totiž mimo jiné vazbu na řadu dalších soudních pří mezi týmiž účastníky, přičemž jde, jak plyne ze shora uvedené rekapitulace řízení, o velmi specifickou otázku náhrady škody, která není ani po skutkové ani právní stránce jednoduchá.
6. Pokud jde o argumentaci stěžovatelů stran kvalifikace závěrečných návrhů žalovaných městským soudem jako úkonů právní služby, nutno podotknout, že i závěrečný návrh může být za určitých okolností považován za samostatný úkon právní služby (srov. dikci ustanovení §11 odst. 3 advokátního tarifu připouštějící existenci i jiných úkonů právní služby, než které jsou výslovně uvedeny v §11 odst. 1 a 2 téhož předpisu). Podstatné je, co je obsahem a smyslem takových závěrečných návrhů, tj. zejména zda se (s ohledem na dosavadní průběh řízení a již učiněné úkony dotčeného účastníka řízení) jedná o úkon účelný. Stěžovatelé však v tomto směru své výtky nerozvedli, pročež se jimi Ústavní soud nemohl blíže zabývat.
7. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu