ECLI:CZ:US:2020:1.US.2621.20.1
sp. zn. I. ÚS 2621/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Čálkem, advokátem, sídlem Hornokrčská 707/7, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2020 č. j. 58 Co 179/2020-191, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se po žalované JUDr. Jarmile Vilímkové (dále jen "žalovaná") domáhal náhrady škody vzniklé při výkonu advokacie. Žalovaná jako advokátka zastupovala stěžovatele jako klienta ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené stěžovateli v souvislosti s trestním řízením vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 73/2013. Žalovaná, jakožto tehdejší právní zástupkyně stěžovatele, uplatnila u Ministerstva spravedlnosti nárok na finanční zadostiučinění v souvislosti s nemajetkovou újmou způsobenou stěžovateli nezákonným trestním stíháním a nezákonným pobytem ve vazbě a za podrobení se falometrickému vyšetření ve výši 1 000 000 Kč. V rámci předběžného projednání bylo Ministerstvem spravedlnosti vyplaceno stěžovateli odškodnění 164 800 Kč (za vazbu ve výši 84 700 Kč, za nezákonné trestní stíhání ve výši 65 100 Kč, za podrobení se falometrickému vyšetření 15 000 Kč). Řízení skončilo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2015 č. j, 15 C 53/2015-67 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016 č. j. 70 Co 473/2015-86 zamítnutím žaloby v důvodu promlčení nároku, kdy žaloba byla podána jeden den po uplynutí promlčecí lhůty. Stěžovatel uplatnil proti žalované dle §24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii náhradu škody vzniklé jejím pochybením při výkonu advokacie ve výši 200 603 Kč (nemajetková újma 169 200 Kč, výkon vazby 30 800 Kč) a náklady řízení 603 Kč, a to včetně úroku z prodlení. Do řízení na straně žalované vstoupila i Generali Pojišťovna, a.s. jako vedlejší účastník řízení.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 12. 2019 č. j. 10 C 46/2018- 146 bylo výrokem I. stanoveno, že řízení se do částky 603 Kč, zastavuje, výrokem II. bylo stanoveno, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 30 800 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 11. 6. 2016 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. bylo stanoveno, že žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 169 200 Kč spolu s příslušenstvím a zákonný úrok z prodlení z částky 30 800 Kč se zamítá. Výrokem IV. bylo stanoveno, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 35 586,20 Kč.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 č. j. 58 Co 179/2020-191 změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že žádost o zaplacení 30 800 Kč s přísl. zamítl, stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem 1 500 Kč a vedlejšímu účastníkovi 57 112 Kč. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované 600 Kč za řízení před městským soudem a vedlejšímu účastníkovi 6 388,80 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítá, že městský soud pominul meritum věci, že se jedná o spotřebitelský vztah mezi advokátem a klientem a věc nesprávně právně posoudil. Stěžovateli bylo v důsledku toho upřeno právo na mimořádný opravný prostředek - dovolání. Žalovaná stěžovatele zastupovala v trestním řízení, ve kterém byl nezákonně trestně stíhán. Opomenutím žalované došlo k porušení práv stěžovatele, která podala opožděně žalobu na náhradu vzniklé nemajetkové újmy způsobené nezákonným stíháním a nezákonným rozhodnutím na vzetí do vazby, až byl nárok promlčen. Nesouhlasil s tím, že má nést náklady řízení žalované a vedlejšího účastníka, který nevyužil právních služeb svého zaměstnance a nechal se zastupovat advokátem, což stěžovatel považuje v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na to, že právě žalovaná svým prokazatelným pochybením znemožnila projednání věci stěžovatele před soudem a městský soud měl aplikovat ustanovení §150 občanského soudního řádu, neboť jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Stěžovatel zpochybnil odůvodnění rozsudku městského soudu, který se nevypořádal s jeho tvrzením o zmaření slibné sportovní kariéry. Poukázal na to, že se závodně věnuje X, dotáhl to zatím na XX a do doby, než byl nezákonně trestně stíhán, byl stěžovatel členem reprezentace.
6. Výklad městského soudu nepředstavuje ochranu slabší strany a také je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil pro vady.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
9. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509; nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)]; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů ohledně příčinné souvislosti mezi pochybením advokátky a stěžovatelem požadovanou náhradou škody, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
12. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly k dále nastíněným závěrům podloženým judikaturou Nejvyššího soudu. Městský soud přezkoumal rozhodnutí obvodního soudu a dospěl k závěru, že nebyl naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu dle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen zákon o advokacii), a to je vznik samotné škody. Žalovaná při výkonu advokacie sice porušila povinnosti advokáta dle §16 zákona o advokacii tím, že podala žalobu opožděně a uplatněný nárok byl shledán promlčeným, ale v příčinné souvislosti s tímto jednáním stěžovateli škoda nevznikla.
13. Městský soud dospěl k závěru, že částka přiznaná obvodním soudem za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody (vazbou) 1 500 Kč nelze mít za adekvátní s ohledem na zjištěné okolnosti tohoto případu. Stěžovateli hrozil trest odnětí svobody za zločin vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku až 8 let a přečin ohrožení mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku až 5 let, ve vazbě byl 77 dnů, celková délka trestního řízení byla od 8. 2. 2013 do 2. 4. 2014, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek [§226 písm. a) trestního řádu]. Následky vazby v osobnostní sféře stěžovatele se negativně projevily v rovině profesní (ztratil zákazníky a skončil v O2), nikoli v rovině sportovní kariéry (sám přerušil sportovní kariéru, aby si vydělal na další sportovní činnost). Dále u stěžovatele nebyly rodinné ani osobní vazby nijak významně zasaženy. Došlo k ukončení jeho známosti s přítelkyní, což mělo dopad i na jeho bytové poměry, kdy se vrátil k rodičům, věc stěžovatele nebyla medializována, stěžovatel byl svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost a dosud byl bezúhonný. Zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody, které je způsobilé naplnit kompenzační funkci ve smyslu §31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu ve věci stěžovatele odpovídá částce 1 100 Kč za každý den vazby, tj. celkem 84 700 Kč, tato částka již byla zaplacena. Městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu porovnal výši odškodnění s jinými případy, které se v podstatných znacích shodují, a zamítl žádost stěžovatele o zaplacení 30 800 Kč jako nedůvodnou.
14. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nelze totiž dovodit vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody a pochybením žalované, která při výkonu advokacie porušila povinnosti advokáta dle §16 zákona o advokacii, avšak neshledaly splnění podmínek pro zaplacení 30 800 Kč, neboť žádná škoda stěžovateli nevznikla. Neshledal existenci příčinné souvislost mezi jednáním žalované a stěžovatelem vyčíslenou škodou představující okolnosti narušujícími vztah příčiny a následku, pokud jde o odpovědnost advokátky (např. sp. zn. 25 Cdo 1474/2011). Ve věci náhrady nákladů řízení městský soud rozhodl podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu, když z obsahu rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel tvrdil důvody hodné zvláštního zřetele a navrhoval aplikaci §150 občanského soudního řádu.
15. Ústavní soud chápe, že stěžovatel vnímá výsledek řízení o náhradu škody jako nespravedlivý, neboť v řízení došlo k pochybení žalované, které vedlo k vydání nepříznivého rozhodnutí. Při posuzování odpovědnosti žalované za náhradu způsobené škody však nelze akceptovat nedodržení podmínky příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a požadovanou náhradou škody, neboť její výše se odvíjela od dalších a relativně samostatných skutečností. Jakkoli se pak rozhodnutí z hlediska zákonnosti může zdát i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že městský soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
16. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu